Dnes už je téměř zapomenutý fakt, že v Povážských strojírnách v Povážské Bystrici na Slovensku se v letech 1947 až 2005 vyrobilo 2,6 milionu motocyklů a skútrů. Například šlo o Jawy 550, 555, 05 a dále Jawy 20 a 21 a rovněž kultovní Jawa 23 Mustang. Motor s největším zdvihovým objemem 125 cm3 se ovšem montoval do typů Manet a Tatran 125. Jejich výroba skončila před 55 lety.
V současné době je kategorie
skútrů s motory do zdvihového objemu 125 cm3 vůbec nejžádanější třídou jednostopých vozidel na našem trhu. Je to dáno i tím, že takovýto motocykl lze řídit s klasickým řidičským oprávněním na osobní auto.
Tato výhoda sice v padesátých a šedesátých letech neexistovala, přesto poptávka o takovýchto strojích byla. A tak příslušné orgány tehdejšího socialistického Československa rozhodly o tom, že na sklonku padesátých let se budou v obřím strojírenském podniku Povážské strojírny v
Povážské Bystrici vyrábět kromě malých motocyklů s padesátkovým motorem
Jawa 555 vyrábět rovněž skútry poháněné výkonnějším vzduchem chlazeným agregátem.
Na to, jak vypadaly skútry Manet a Tatran se můžete podívat do naší komentované fotogalerie.Jako vhodná motorizace se v danou chvílí jevil ventilátorem nuceně chlazený dvoudobý jednoválec. Zdvihový objem činil díky vrtání a zdvihu 50:50 milimetrů 98 cm3. Nejvyšší výkon činil pět koňských sil při 5500 otáčkách za minutu.
Motor byl vsazený do trubkového rámu, energii čerpal z paliva v osmilitrové nádrži. Vzhledem k normované spotřebě 2,5 litru na sto kilometrů bylo možno na jedno natankování ujet téměř 300 kilometrů. Skútr se pohyboval na čtrnáctipalcových pneumatikách a byl vybavený čtyřstupňovou převodovkou. Maximální rychlost dosahovala 65 kilometrů v hodině.
Pohodlný i při delších cestách
Technickou zajímavostí Manetu 100, jak znělo obchodní označení, bylo odpružení jeho zadního kola. Konstruktéři použili dvě pružiny, z nichž ta zadní byla velmi dlouhá a esovitě prohnutá.
Pamětníci vzpomínají, že skútr byl i při delších cestách poměrně pohodlný. Nohy cestujících totiž před větrem i odstřikující vodou chránil masivní plechový štít. Chodidla pak spočívala na stupátkovitých podlážkách.
Proud vzduchu směřující na trup a hlavu odkláněl vysoký štít z plexiskla. První modernizace Manetu 100 proběhla v roce 1959. Spočívala hlavně v montáži nového typu výfukového tlumiče.
V roce 1962 se další technické změny projevily hlavně v motoru. Díky řadě úprav, které se týkaly i karburátoru či převodovky stoupl maximální výkon na 5,2 koňské síly. Rovněž se ale u řídítek objevil zvětšený panel, který si vyžádal jiný tachometr, dále nový ovladač směrových světel a vyšší větrný štít.
Na nástupce s moderní technikou už nedošlo
V roce 1964 pak požadavky na zákazníků na schopnost vyšší cestovní rychlosti a schopnosti zdolávat prudší a delší stoupání znamenaly zavedení výroby Manetu S 125. Prodloužení vrtání o šest milimetrů přineslo navýšení zdvihového objemu na 123,1 cm3 a růst nejvyššího výkonu na sedm koní. Spotřeba se ovšem zvýšila na 3,2 litru. Nově bylo možné dosáhnout maximální rychlosti 82 kilometrů v hodině.
Ve stejném roce začala továrna vyrábět také technicky identický stroj, ovšem s lehce změněným designem předního blatníku a krytu motoru. Šlo o exportní provedení, které dostalo i speciální název Tatran S 125. O rok později se se stejný motocykl začal nabízet také zákazníkům v tuzemském národním podniku Mototechna.
V ten moment fakticky přestalo existovat tradiční jméno Manet. Naopak Tatran prodělal ve druhé polovině šedesátých let ještě několik dalších dílčích modernizací. Například se zvětšil plechový kryt válce motoru, vzadu došlo k montáži klasické pružiny a tlumiče motocyklového typu, byl jinak uchycen nosič zavazadel a do výbavy přibyla světelná houkačka.
Na počátek sedmdesátých let byl připravován zcela nový slovenský skútr UR-50 s moderní bezestupňovou variátorovou převodovkou. Avšak z Prahy přišel příkaz o ukončení produkce takovýchto strojů. V dalším období v Povážských strojírnách vyráběli kromě malých Jaw hlavně moped Babetta.