Lancia Thema 3.0 CRD: Born in the U.S.A.

Automobilka Lancia nikdy neprodávala své produkty po statisících, v posledním desetiletí však zaznamenal již tak skromný odbyt pořádný sešup daný především špatně přijímanou extravagancí posledních italských modelů v kombinaci s nedobrým marketingovým obrazem. Nejlépe tento vývoj ilustruje sestupný trend úspěšnosti velkých modelů Lancia. Zatímco Thema (1984 – 1994) byla jedním z nejprodávanějších modelů značky vůbec a i Kappa (1994-2000) dokázala udržet laťku relativně vysoko, pak Thesis (2002-2009) byl i díky své totální jinakosti velkým propadákem. Palčivá hrozba krachu firmy donutila odpovědné z koncernu Fiat k nepopulárnímu řešení z kategorie „znouzectnost“, když se v loňském roce jako novinky s logem Lancia vylouply dobře známé automobily z líhně vazalského Chrysleru – modely Voyager a Thema (Chrysler 300C). Otázka krize identity je nasnadě, pro praktického evropského zákazníka by ale nemusela být až takovým problémem, jak by se na první pohled mohlo zdát. Obstojí však americký styl a namixovaná technika? Odpověď jsme hledali u pětimetrového sedanu s italským turbodieselem pod kapotou.

Zapomeňte na všechno, co se dosud honosilo logem Lancia, tohle brutální individuum totiž s designovou jemností italských klasiků nemá nic společného a je zbytečné ztrácet čas kritizováním absence jakékoliv kontinuity – ta je z podstaty věci vyloučena. Už designové pojetí původního Chrysleru 300 z roku 2004 však mělo něco do sebe a dalo by se říci, že na mainstreamové auto v sobě originálním způsobem snoubilo to dobré z americké návrhářské školy. Přísně konzervativní linie karoserie tradičních proporcí zaujaly obrovskou masou jejího pontonu a kabinou s nápadně nízkými okénky. K tomu zde byla klasická porce chromovaných doplňků, masivní osvětlovací prvky a řada „svalnatých“ detailů. Inovovaná „třístovka“ a tedy i Thema, pokračují v nezměněném duchu, styling je díky několika podstatným detailům (hlavní světla, mřížka před chladičem, jiné kliky) nyní ale o poznání jemnější a nepůsobí zdaleka tak prvoplánově humpoláckým dojmem vozidla pro „světské“. Zajímavostí z rodu amerických jsou LED diody pro denní svícení v hlavních světlech kombinované s blinkrem, které při dávání znamení k odbočení zhasínají a uvolňují vizír rozzářivší se oranžové žárovce.

Místo, kde jsem se u Themy obával zklamání asi nejvíce, potěšilo přesně opačnými pocity – interiér je zde skutečně prostorem hodným (až na pár detailů) evropského standardu. Původní Chrysler se přitom nesl v nepatřičně laciném duchu odrážejícím americkou spotřební filozofii automobilů. Saloon Themy nás uvítal neotřelou kombinací hnědých odstínů a hodnotnými materiály v čele s kůží na povrchu palubní desky. Architektura přístrojovky je přitom spíše decentní a Evropanovi nabídne několik netypických funkčních jinakostí. Tak například ovládání většiny komfortních prvků včetně vyhřívání a ventilování sedaček se ovládá z doslova obrovského dotykového monitoru multimediálního centra na středovém panelu. Jeho druhou nejpodstatnější funkcí je zobrazování navigace Garmin, která potěší přehledností a doslova „blbuvzdorným“ ovládáním. Palubní počítač ukrytý mezi dvěma velkými tubusy v přístrojovém štítu zase umí řadu nestandardních funkcí, z nichž třeba informace o teplotě motoru a převodovky mohou pomoci zažehnat nejednu hrozící katastrofu. Ovládá se poměrně jednoduše z volantu – mimochodem, podobně tlustý věnec jsem snad u osobního auta v dlaních ještě nedržel. Kromě jediné páčky na blinkry a stěrače jsou na spodku volantu ukryta i tlačítka ovládání rádia, o knoflík přelaďování stanic jsem však při zatáčení notoricky brnkal prsty. Z velkopanské řidičovy sedačky je z auta dobrý výhled dopředu i do stran, zvlášť pěkně se dívá hlavně na dlouhou kapotu před vámi. To, co se děje za autem, beze zbytku ohlídá parkovací kamera. Americký původ nezapřou prohlubně na nápoje na středovém panelu. Na nich by nebylo nic až tak neobvyklého, nebýt chladící, případně ohřevné funkce. Thema potěší spoustou místa pro nohy ve druhé řadě, skvělé je to i s místem napříč. O něco hůře se bohužel budou cítit manažeři nad 185 cm, kterým bude plešku leštit hebké čalounění stropu. Sedačky jsou zde každopádně navýsost pohodlné a kupodivu také sklopné, i když s přepravou štaflí nejspíš nikdo nepočítal. Zbytečně mrzutý je naproti tomu takový detail, jako to, že okénka automaticky nedojíždějí nahoru. Zavazadelník o základním objemu 462l je slušně přístupný a jako u klasického sedanu se zadním náhonem také dost mělký. Pod jeho podlahou pak najdete třeba taky mohutný akumulátor, který se sem přestěhoval z motorového prostoru.

(+) spousta prostoru vpředu i vzadu

(+) kvalitní materiály

(+) pocit bezpečí

(-) pár lacinějších detailů

(-) neobvyklé ovládání některých funkcí

Vzhledem k tomu, že žijeme v Evropě, není se moc čemu divit, že pohon testované limuzíny obstarával vznětový šestiválec o objemu tři litry. Tato v dané třídě dnes zcela stěžejní kubatura odsuzuje současně nabízený benzínový motor 3,6 V6 do role nostalgického reprezentativního vzorku pozvolna vymírajícího druhu. Naftový třílitr se dodává ve dvou modifikacích – 140 a 176 kW, z nichž jsme pochopitelně rádi sáhli po té silnější, která je ve všech klíčových parametrech plně srovnatelná s konkurencí. Podobně, jako v posledních Chryslerech 300 pro Evropu, je agregát rovněž evropského původu, konkrétně jde o výrobek známého specialisty na motory všeho druhu, italské společnosti VM Motori. Chování velkého turbodieselu je ve všech režimech na patřičné úrovni, když potěší zejména výborným utlumením v celém otáčkovém spektru. Spíše než naftové „kadlování“ je zvenku slyšet jen jemné frenetické vrnění, uvnitř takřka nic, nemluvě o absenci jakýchkoliv vibrací. Šestiválec se rozbíhá překvapivě živě už z těch nejnižších otáček, abyste záhy zjistili, že jeho efektivní maximum se nachází okolo tří tisíc. Do dalšího vytáčení už má pramálo chuti a hlavně to nemá vůbec žádný efekt na dynamiku jízdy. Z této charakteristiky jasně rezultuje pohodové předurčení takto motorizované Themy, která nemá ráda prudké změny jízdních režimů, zato miluje jemné, ale svižné rozjezdy a nekonečné dálniční přesuny. Výborným pomocníkem motoru je v tomto směru obstarožní pětistupňový automat klasického ražení, který vedle moderního osmikvaltu ZF určeného pro benzínovou verzi působí zdánlivě archaickým dojmem. S rozvážným dieselem však tvoří nanejvýš harmonické duo. Převodovka jasně preferuje klidný styl, za který se vám hydrodynamický měnič odmění dokonalou ladností změny převodů a držením otáček do 2.000, nejčastěji však okolo 1.500 ot./min. Na oplátku po ní nesmíte chtít žádné promptní reakce na sešlápnutí plynu, nebo rychlé přeřazování. Drobné zaváhání přichází taky při snaze držet městský rychlostní limit, kde převodovka s oblibou lavíruje mezi třetím a čtvrtým převodovým stupněm. Zajímavostí je možnost „manuální“ volby řazení, resp. způsob pohybu páky, se kterou nepohybujete vpřed a vzad, ale jako ve starších Mercedesech ze strany na stranu. Nejde přitom o klasickou sekvenci, ale pouze o prachsprosté omezení rozsahu otáček pro jednotlivé rychlosti. Při více než dvoutunové hmotnosti lze za uspokojivou označit spotřebu, jejíž týdenní hodnota se při svižném jezdění usadila na čísle 9,5 litru na 100 km, s lehčí nohou na plynu to jde ještě o hodně úsporněji.

(+) velmi dobré odhlučnění

(+) pohodový charakter motoru a převodovky

(+) síla od nízkých otáček

(-) pomalejší řazení

Jízda s Themou plně odpovídá představě o typickém ovládání amerického mastodonta. Horko těžko se budete proplétat uličkami starého města stejně jako těsnými podzemními garážemi. Stačí ale kus rovné hladké silnice a tenhle ingot vás vezme do bohorovných sfér, kde se mu budou rovnat pouze mistři svého řemesla. Dojem z přehlížení dlouhatánské kapoty, pod kterou tiše nýtuje motor, se totiž hned tak nepřejí, tohle je prostě to správné „cruisování“ a je jedno, jestli při tom jedete šedesát nebo 220. Pro takovou plavbu je Thema příslušným způsobem vybavena i z bezpečnostního hlediska. Vedle obligátní porce airbagů tu je adaptivní tempomat, hlídání mrtvého úhlu, nebo uječený hlídač hrozící kolize, který však kromě nepříjemného zvuku na odvrácení kolize nijak aktivně neparticipuje. Na to, kolik místa velkopanský dostavník zabírá na silnici, se umí relativně živě vrhnout do zatáčky, všudypřítomná masa hmoty však brzy naznačí meze fyzikálních zákonů – třeba i nevybíravým zásahem stabilizace, která nejde vypnout (vypnout jde jen protiprokluz). Ovládání vozu v dravě projížděné zatáčce potom není úplně jednoduché. Řízení neobtěžkané vlivy pohonu předních kol je sice překvapivě komunikativní a klade přiměřený odpor, kombinace velkého točivého momentu a pomalu reagující převodovky však může mít v případě necitlivého přidání plynu zejména na kluzkém povrchu poněkud dramatické následky. Po sešlápnutí akceleátoru se totiž dlouhou dobu nic neděje, aby příval síly rázem přišel v ten nejnevhodnější okamžik, což zpravidla znamená přinejmenším impozantní přetáčivé „hrábě“. Pakliže však jedete předvídavě, je Thema nezáludná, dvacetipalcová kola věrně vedou stopu a vrozená přetáčivá tendence umí být nesmírně zábavná. Pokud se tedy chystáte projet vaší oblíbenou trať se sérií za sebou jdoucích oblouků, můžete se připravit, že impozantní sedan se jimi bude proplétat s afektovanou rozevlátostí policejního vozu stíhajícího zločince v americké gangsterce. Mnohem spíš pak budete Themu využívat k ladné plavbě po městských bulvárech. Na těch s horším povrchem je bohužel značně limitujícím prvkem komfortu použití obřích (20“) kol, jaká měl i náš kus. Auto s nimi sice není vyloženě tvrdé (je tvrdé asi tak jako Octavia), ani se dovnitř nepřinášejí hlučné tvrdé rázy, pro nerušivý dojem hodný vizáže a zařazení Themy by se však hodilo jemnější odladění – proto neváhejte a volte vizuálně minimálně odlišné „devatenáctky“. Podobně, jako u mnoha starších Chryslerů, je na brzdách Themy cítit, jakouže úpornou práci s těžkotonážníkem mají a po několika intenzivních pokusech lze sledovat jejich mírné vadnutí.

(+) výtečná stabilita ve vysokých rychlostech v přímém směru

(+) obstojně komunikující řízení

(-) příliš tvrdé pérování dané 20" koly

(-) v zatáčkách limitující rozměry a hmotnost

Původně jsem měl v úmyslu tento test ukončit antiglobalizačním mravokárným pojednáním na téma krize identity slavné italské značky, leč neučiním tak. Proč? Jednoduše proto, že Thema se nemá zejména ve srovnání s nedávnými předchůdci zač stydět a díky efektivně a citlivě realizované přestavbě amerického originálu nabídne svezení hodné standardu evropských limuzín. Samozřejmě tu a tam se vyskytne nějaký detail připomínající kořeny vozu, celkově vzato však inženýři vytěžili maximum možného. Ani to by ale na Audiny či Volva ale nestačilo, protože image italské značky je stále poněkud pochroumaná, nebýt zásadního trumfového esa, kterým je pořizovací cena – plně vybavenou Themu s diseselem pod kapotou při troše štěstí usmlouváte pod hranici milionu korun. Jakkoliv ani tenhle argument Lancii nejspíš nebude k významnějším prodejům stačit, vřele Themu doporučuji minimálně k vyzkoušení.