Test Renaultu Twingo 1.0 SCe: Město je mé moře

Čekal jsem, že na test dostanu maličké veselé autíčko, které dokáže ve městě krásně skotačit a lidé se za ním budou často ohlížet. Splnilo se to na 100 %. Dostal jsem Renault Twingo. Možná podivnější partnerství, než jaké představuje spolupráce Renault-Mercedes, si lze jen těžko představit. Renault dává Mercedesu užitkáče, které se pak s hvězdou ve znaku prohánějí po silnicích za dvojnásobnou cenu než u francouzského výrobce. Společně pak postavili auto do města, které je známé jako Renault Twingo ergo v jiném pojetí jako Smart. O rozdílech cen tu netřeba mluvit.

A jelikož jsem Čech, tak mám přece jen hluboko do kapsy. Renault mě tak oslovuje víc, když základní cenovka vozu je 214.900 Kč. Takže není proč váhat, když je tu nabídka na testování. Vzhůru do toho.

Přesuny
Takže základní věc nového twinga jsme už řekli – používá společnou platformu se Smartem. Co to znamená? Ano, motor je vzadu, pohon je zadních kol. Wow! To je změna jako hrom proti předchozím generacím. Ale v tomhle ohledu nejsem nikterak zpátečnický. Naopak. Vždyť moje první auto byla naše rodinná Škoda 105L. A jak se s ní jezdilo! Takže jsem Renault hned na začátku neodsoudil a raději šel vysledovat stopy přesunu.

Takže otevírám kufr – trochu obtížněji, protože tlačítko otevírání je nad značkou, ale celoskleněné dveře se otevírají až nad nárazníkem, takže je třeba takový dvojhmat. Ano, kufr je maličkatý. Pouhých 188 l je tak na dva batohy, které nosím do práce. Sedadla jdou ale posunout a sklopit. Dá se tak převážet víc věcí. Vyzkoušel jsem to. Manželka mne poslala pro zásilku dvou ohromných balíků. V pohodě. A kdyby bylo nejhůř, dá se sklopit i opěradlo sedadla spolujezdce a vznikne fantasticky dlouhá ložná plocha. Ale o tom až dále.

Zvedám kobereček nad motorem. Je vypolstrovaný pěknou třícentimetrovou pěnou. Pak je tu plechový dekl s osmi šrouby. Uvolňuji je a… Ano, je tu motor. Nic překvapivého. Agregátu ale později věnuju vlastní odstavce. Takže zase zdlouhavě zavírám dekl. Obhlížím ještě okolí kufru. Líbí se mi, jak vtipně je umístěné lanko zvedání plata zavazadelníku na plynových vzpěrách. Také tleskám nad opravdu jednoduchým, ale zato naprosto účinným pantem víka pátých dveří. Podívejte se sami do fotogalerie.

Co je ale vepředu, když vzadu je motor i kufr? Další kufr? Ale houby. Nic takového. Chvíli laboruju, jak se přední kapota zvedá, a zjišťuji, že nijak. V přední masce se odloupnou dvě záslepky, klíčem se povolí zámek a dvě pojistky se vytáhnou ven. Plastová kapota se pak nadzvedne a posune dopředu. Je upevněna jen na šňůrkách, které ji nedovolí odstranit. Pod předním sklem se otevírá propast a v ní akumulátor a několik víček s provozními kapalinami. Lít bych je tam ale nechtěl bez pořádně dlouhého trychtýře. Především mi zvedá tep víčko kapaliny umístěné hned vedle tisícižilového vývodu palubního elektrosystému a akumulátoru. Trochu ucmrndnout…

Během toho týdne, kdy mám možnost s autem jezdit, ukazuji tenhle prostorový koncept různým lidem. Všichni si ťukají na hlavu. Mluví něco o bláznech, o tom, že už „neví roupama co dělat“ apod. Pak se teprve zeptají, proč to tak je. Odpověď je přitom zcela jasná a logická. Takhle maličké auto, kterému odeberete zepředu nárazový megačlen, jakým je motor, a místo toho tam strčíte svoje nohy, prostě musí mít nějaké deformační zóny. No jo. Všichni se drbou na hlavě. To je vlastně pravda. Ale stejně se jim to nelíbí. Já s tím problém nemám. Jen si říkám, že by se sem mohla vejít třeba rezerva.

Tři malá piva
Vzadu pod krytem, jak už tady padlo, je motor. Jde o tříválec o objemu tří malých piv, tedy jednoho litru. Na malé autíčko by to mělo stačit. Vždyť provozní hmotnost ještě zdaleka nedosahuje tuny. Výkon 52 kW se tak zdá být dostatečný. Bohužel pohled na točivý moment 91 Nm při 2 850 ot./min už tak veselý není. Takovou sílu má i babka s dvoustopou nákupní taškou.

Tabulky říkají, že maximální rychlost je 151 km/h a zrychlení z 0 na 100 km/h za 14,5 s. Spotřeba: město/mimo město/průměr – 5,6/3,9/4,5 l na 100 km. Tolik teorie.

Praxe mi ukázala, že bez skutečných třech piv jsem se s radostí obešel, protože tahle tři malá piva nad zadní nápravou mi bohatě stačila. Tohle auto se mi prostě zalíbilo. Najednou se mi zdála každá mezera v koloně dostatečně velká, aby se tam trefil. Každá křižovatka byla příliš velká na ukázku čipernosti auta. Každé parkovací místo, byť sebemenší, bylo moje.

Začnu tím motorem. Byl dobrý. Na to městské poježdění stačil. Šlápnul jsem mu na krk a twingáč jel. Nemá žádné skuliny, které bych mu vytknul, co do zátahu nebo výkonu. Auto jelo. Nebylo to na žádné sportování, na křižovatkách vážně nevyhrajete Drag Race, ale stačí. Jede. Pro město tak akorát. Spotřeba byla lehounce nad pět litrů. Jízdní vlastnosti jsou dány jeho neuvěřitelným rejdem. Průměr otáčení není ani devět metrů, takže i na ulici se dá v pohodlí otočit. A poslat autíčko někam do mezírky je tak jednoduché…

Pak jsem vyzkoušel autíčko i na okreskách mezi Prahou a Slaným (na Kralupy). Vesnička za vesničkou, okresky na dvě auta. Klikaté, bez krajnic. Twingo zase jelo. Svižně, ale tady už bylo docela znát, že mu schází síla. Výjezdy ze zatáček jsem musel dost silně vytlačit plynem ven, aby auto zrychlilo. Pružné zrychlení je vůbec jeho dost velká slabina. Přesto klikatá rovná silnička mu byla po chuti. Velikost je tak akorát, aby se bez obav vešel i protisměrný autobus.

A pak dálnice. Řeknu vám, tady to byl trochu smutnější příběh. Maximálně jsem dokázal auto rozjet na 140 a malý chloupek. Ale to bylo s podporou větru v zádech a z kopce. Těch 130 km/h to dalo, ale v kopečkách to už ztěžka funělo a tempomat to dost často vzdával, protože prostě motor nestačil.

Co se mi na motoru ještě líbilo/nelíbilo? Především to, že je vzadu. Při jízdě není moc slyšet, protože ten hluk prostě necháte za sebou. Ale když auto stojí, je to slabší. Hlavně s vibracemi. Nepodařilo se mi najít zákonitost, kdy se dost nepříjemně rozvibruje sedačka řidiče. Takže necítíte, že se motor chvěje jako v jiných vozech – tedy v nohou nebo rukou, ale v kostrči. Někdy byl klid, ale někdy to chytlo špatnou frekvenci a měl jsem pocit, že vystoupit z auta bude pohodlnější. Zvlášť, když jsem začal potřebovat na záchod.

A ještě vám dlužím průměrnou spotřebu. Tu jsem měl na 6,3 litrech na 100 km.

Ale mám ho rád
I když na těch křižovatkách mi pořádně naklepal zadek, stejně mám twingo rád. Proč? Protože jsem se v něm cítil pohodlně. Bylo v něm docela příjemně místa. A to říkám z pohledu člověka, který má 190 cm. Samozřejmě mluvím o předních sedačkách. Dozadu se sice vejdu, ale nechal bych to jako nouzovou možnost.

Vepředu se mi zdá, že na lokty je víc místa než v cliu. Můžou za to velká vybrání v celkem tenkých dveřích. Nad hlavou byla ještě hodně velká mezera a nohy jsem také v pohodě umístil. Pohled na přístrojovou desku ukáže, že v Renaultu zase nešli pro vtip daleko. Takže třeba před spolujezdcem je otevřená přihrádka, která má v sobě vsunutou taštičku plnou knížek od auta. Škoda, že tohle nemá třeba popruh, aby to mohl majitel používat jako příruční zavazadlo.

V prostoru před řadicí pákou pak je velký plastový box. Otevíratelný. Vyndavací. Dobrý nápad, ale vrátit ho zpátky na místo už vyžaduje trochu trpělivost. Spolujezdec si pochvaloval, že víčko boxu je příjemně vybrané, takže tam drží mobil. Ale říkal to jen do první zatáčky. Pak mobil odcestoval pod sedačku. Stejně lítají předměty v bočních kapsách, které jsou nevěřitelně velké (vejde se sem i PET lahev), ale jsou z tvrdého a hladkého plastu. Takže adios škrabko na okna. Stačilo jednou otevřít prudce dveře a ta odcestovala do jízdního pruhu, kde jako na potvoru jelo auto.

Hodně nepříjemně mě překvapily budíky. Je tu rychloměr, plno serepetiček, jako informace o tom, kolik jsem už projel od startu benzínu, ale zcela tu chybí alespoň ikonka studeného motoru a hlavně otáčkoměr! Dost to prudí. Jak jsem již řekl, při jízdě je motor slyšet dost utlumeně. Takže najednou jsem projel křižovatkou a nevěděl jsem, jestli mi motor řve nebo se kucká… Musel jsem až sáhnout na řadicí páku, abych se ujistil, co mám za kvalt (přece jen s litrem člověk nejezdí každý den). A tak vysoká spotřeba může jít také na vrub toho, že jsem dost často prostě zapomněl přeřadit.

Trochu rozpačitý jsem ze sedaček. Velká opěradla s integrovanými opěrkami hlavy jsou pro mě celkem pohodlná. Člověk menšího vzrůstu ale nemá možnost opěrku posunout a už to tak příjemné není. Mě zase vyloženě vadilo, že mi sedák nepodepíral stehna. Byl vodorovný jak hospodská židle.

Sedadlo u spolujezdce se dá sklopit. Tuhle vychytávku jsem využil, když jsem odzadu vsadil dětskou sedačku a s mým synem jsem jel na cvičení. Sedadlo spolujezdce jsem sklopil a kluk byl nadšený. Takový skvělý výhled ještě neměl.

Mám twingo rád. Je to autíčko, které mě chytlo svojí mrštností, hravostí a originalitou. Sice občas s ní jde proti proudu i zdravému rozumu, ale to je už holt součást moderní doby.