Dámská jízda: Za volantem jsme si rovni – nejen podle zákona

Muži a ženy řídí jinak, o tom není sporu. Za rozdíly, které jsou tak často terčem vtipů, však nemůže biologická výbava. Žádná žena se nenarodí s mentálním blokem vůči podélnému parkování. V čem je tedy problém? A nevytváříme si ho trochu samy? Znám mnoho žen, které si po dosažení plnoletosti udělaly řidičák tak nějak samosebou jako součást vzdělání. Odškrtly si položku v seznamu, ale za volant se ani potom nehrnuly. Některé skončily jako sváteční řidičky, které jsou v autě oprávněně postrachem svého okolí, jiné se řízení vyhýbaly tak úspěšně, že si po dvaceti letech musely dát autoškolu víceméně znovu, to když zjistily, že jezdit autem z nějakého důvodu opravdu potřebují. Jen hrstka z nich přijala auto jako běžnou součást života a řízení jako další z mnoha běžně vykonávaných rolí.

Většina z nich pak má jedno společné: auta a všechno kolem nich považují za doménu mužů. A právě kvůli této hluboce zasuté myšlence si za volantem stále připadají ne jako doma, ale jako na návštěvě. Z loňského průzkumu společnosti Volkswagen Financial Services vyplynulo, že pro tři čtvrtiny českých řidiček je auto nepostradatelnou součástí života. Jen jedna čtvrtina z nich by však hodnotila své schopnosti za volantem jako dobré, a to je ještě ve srovnání s mým osobním pozorováním celkem optimistické číslo. Když pak vidíte celou rodinu vyrážet na víkend či na dovolenou, na sedadlo řidiče obvykle usedá muž. Ne že by z toho byl vždycky nadšený… „Moje žena moc neřídí,” krčí rameny nad plánováním zastávek na cestě, která by se s vystřídáním řidičů dala urazit jedním vrzem. „Moje žena nechce řídit v noci, za deště, v mlze, na sněhu, na dálnici…” Na vymýšlení výmluv, proč nesednout za volant, jsou některé dámy přebornice.

Od chvíle, co se rodiče na ultrazvuku dozvěděli naše pohlaví, nasáváme ideu, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Jedni umí číst v mapách, druzí nemají prostorovou představivost, jedni se lépe soustředí, druzí umí lépe multitaskovat. Tak jsme se zkrátka narodili. Anebo ne? Gina Ripponová, britská neurobioložka a profesorka na Aston University v Birminghamu v posledních několika letech razí poněkud nekonvenční teorii, že nic jako mužský a ženský mozek neexistuje. „Nemůžeme vzít mozek a rozhodnout, zda je chlapecký, nebo dívčí, jako to dokážeme například u kostry,” uvádí. „Vypadají úplně stejně. Naše mozky se mění až s rolemi, které nás společnost nutí hrát.” Stereotypy o tom, že se ženy nevyznají v mapách a muží nejsou schopni vykonávat víc činností najednou, podle ní nejsou podloženy sebemenšími vědeckými důkazy.

Naopak máme hromadu důkazů o tom, že plasticita lidského mozku je nezměrná a jeho vnější stimulace naprosto klíčová. Výzkum na toto téma probíhá dlouhodobě na řidičích londýnských taxíků a už před deseti lety prokázal, že taxikáři mají větší hipokampus, část mozku odpovědnou za krátkodobou paměť a prostorovou orientaci. S větším mozkem se však tito lidé nenarodili – hipokampus se jim zvětšil až v reakci na intenzivní vzdělávání, které musí každý taxikář absolvovat, a během dalších let praxe roste dál. Orientačnímu „smyslu“ se tedy můžeme – aspoň do značné míry – naučit. Co nás učí výzkumy Z čísel, která se n nás dnes valí z milionů internetových stránek, si může každý z nás odnést přesně to, co se mu hodí. My ženy rády argumentujeme studiemi, které potvrzují, že řídíme bezpečněji. Ano, ze statistik pojišťoven víme, že ročně vyplácejí větší odškodnění mužům než ženám – to znamená, že ženy tolik nebourají nebo alespoň nezpůsobí tak velké škody.

Ženy mají na svědomí méně fatálních nehod a vybodované řidičské konto nese ženské jméno jen výjimečně. Co však suchá čísla vypovídají o realitě na silnici? Na každé číslo navíc existuje ‚protičíslo‘. Výzkumníci z Michiganské univerzity analyzovali 6,5 milionu nehod v USA v letech 1998-2007. Ženy se na nich podílely z 68,1 procent, dokonce navzdory faktu, že řídily méně často než muži. Ze statistik lze těžko vyvodit závěr, že na něco máme, či nemáme buňky. Příliš nám nepomohou ani kvalitativní výzkumy, které v sobě pro změnu nesou inherentní zkreslení, tzv. stereotypní hrozbu. Pokud jste testování na dovednost, v níž podle obecného konsensu vaše rasa, pohlaví či věková skupina pokulhává, nevědomě podáte horší výkon, než by odpovídalo vašim schopnostem. Dokonce ani neurovědecké studie – jak přiznává sama profesorka Ripponová – nepřinášejí zcela hodnověrné informace. Nejnovější zobrazovací metody jsou stále příliš drahé, aby je bylo možno použít na dostatečně velkém testovacím vzorku. 

Nezbývá nám, než se vrátit zpátky na začátek – k rovnosti. Na počátku životní cesty jsou holčičky i kluci vybaveni pro řízení úplně stejně. „Se svou plasticitou je mozek zejména funkcí zkušeností,” páše ve své knite The Gendered Brain profesorka Ripponová. „Když se naučíte novou dovednost, vás mozek se změní, a bude se měnit dál. Dokáže se zvětšovat i ochabovat mnohem víc, než jsme si mysleli. Takže pokud vám některé zkušenosti chybí – třeba jste jako holčička nedostala na hraní Lego –, nemáte stejně vyvinuté prostorové vnímání jako jiní lidé.” Na druhou stranu – pokud budete určitou činnost vykonávat znovu a znovu, zlepšíte se v ní. „Nervové dráhy se přizpůsobí, zautomatizují. Činnost se skutečně stane snadnější.” Jediná cesta k větší jistotě za volantem vede skrz otužování, tréning a zkušenosti. Ženy nejsou od přírody lepší ani horší řidičky. Lepšími nebo horšími se pouze stávají svým přístupem k věci. Výmluvami, proč zrovna dnes do auta nesednu. Poznámkami typu: „Tomu já nerozumím, vždyť jsem ženská.” Anebo odhodláním překonat strach a vyjet i za deště, cvičit za každých podmínek a získat si potřebné sebevědomí.