V autě jsem připravená na všechno. Vozím i polštář a peřinu, říká Eva Decastelo

Za prací jezdí moderátorka a herečka dlouhé trasy do všech koutů republiky. V autě si tedy zařídila něco jako druhou domácnost. Co dalšího na sebe prozradila? S Evou jsme se před časem setkaly na mosteckém autodromu na akci Suzuki Superřidička. Od ledna je totiž ambasadorkou právě této japonské automobilky a rozhodně ne jen proto, že vedle auta vypadá hezky na fotkách. Eva je velká fanynka řízení a auto je pro ni něco jako druhý domov.


Jaký model jste si z nabídky Suzuki vybrala?

Mám S-Cross se čtyřkolkou a automatem. Musela jsem si na něj půl roku počkat, protože s auty je teď situace všelijaká. Navíc jsem dodávku zkomplikovala výběrem barvy. Vždycky jsem chtěla červené auto a nikdy jsem ho neměla, takže teď přišla možnost si dávný sen splnit. Jenže zrovna červená auta zrovna na skladě nebyla.

Nakonec se vám přání splnilo?

Červený S-Cross mi stojí před domem. Mám ho moc ráda, protože je takový akorát. V pohodě s ním jezdím po Praze a zároveň nemám strach vyjet v zimě do hor. Hodně moderuju a hraju divadlo v okrajových částech republiky a už od ledna vždycky beru svoje auto, protože vím, že nás nikde nenechá. Má skvělou čtyřkolku s totálně blbuvzdorným ovládáním - prostě zapnu režim sníh a jedu.

Jak jste na tom se spotřebou?

Mám hybrid, takže velmi dobře, byla jsem až překvapená. Když můžu, jezdím jako drak, ale přiznám se, že poslední tři čtyři měsíce si spotřebu dost hlídám. Za prací toho totiž dost najezdím. Včera jsem přijela z Karviné, předevčírem Brno na otočku, zítra naštěstí jenom Pyšely a v sobotu zase jedu pro dceru na basketbalový kemp do Sedlčan.

To je hromada času za volantem.

Já řídím strašně ráda. Vzpomínám si, že když jsem před mnoha lety dělala produkci a neměli jsme peníze na řidiče, vždycky jsem si půjčila větší auto a vozila jsem lidi sama. Myslím si, že jsem velmi dobrá řidička, žádné auto mi nedělá problém. Stačí mi pár minut za volantem, a můžu jet úplně čímkoliv.

Co se vám na vašem novém voze ještě líbí?

V S-Crossu mi je hrozně příjemné, že dobře vidím ven. Jak jsem malá, mívám s tím problémy. Oceňuju i to, že má velký kufr a zároveň je dost místa na zadních sedadlech. Moje děti mají jedenáct a dvanáct let, ale obě už mě přerostly. Při mém metru padesát osm to nebyl takový problém… Každopádně jsem ráda, že je pro ně v autě pohodlí a prostor. Už mají své vlastní zájmy, a když jsou ochotné se mnou občas vyrazit na výlet, aspoň se u toho nemačkají.

Vozíte v autě hodně věcí?

Já v tom autě prakticky žiju, takže s sebou i vozím hromadu věcí. Kdybych teď musela nečekaně někam na týden odjet, měla bych s sebou dost oblečení, abych se mohla každý den převléknout. A ještě bych si mohla vybrat ze dvou druhů lodiček. Kufr má skvělou vychytávku, že pod podlahou je další prostor. Vejde se tam opravdu cokoliv.

Dokážete v tom všem udržovat pořádek?

Předek mám uklizený, ale v kufru je hotový Saigon. Mám tam všechno od scénářů přes náhradní vody, po make-up, přezůvky, krémy a oblečení. Zatím přesně vím, co kde hledat, ale uvažuju o tom, že bych si pořídila nějaký šikovný organizér.

To vypadá, že jste ráda připravená na všechno.

Přesně tak. Jezdím hodně dlouhé trasy a docela často sama. Takže s sebou v autě kromě piknikové deky s izolací - protože nikdy nevíte, kdy kde zůstanete - vozím i regulérní polštář a peřinu. Dostala jsem je jako dárek od maminky i se speciální taškou a povlečením a mám je tam připravené pro všechny případy.

Už jste je někdy použila?

Samozřejmě. Já hrozně nesnáším pozdní příchody. Považuju to nedostatek respektu k času ostatních a představa, že na mě někdo čeká, je po mě strašná. Takže jsem naopak všude o dost dřív, a když se zrovna nepotřebuju něco učit nebo něco vyřizovat, klidně si na chvilku zdřímnu. Jsem poměrně skladná, vlezu si tedy na zadní sedačku, vezmu si polštář s peřinou, pootevřu si okna azavřu oči. Když jezdíme dlouhé zájezdy, někdy si udělám pauzu na odpočinek.

Dokážete odhadnout, kdy ho potřebujete?

Teď už ano. Ještě před deseti lety bych těch posledních osmdesát kilometrů do Prahy ve tři ráno dojela děj se co děj, teď radši zastavím na benzínce a na dvacet minut vytuhnu. Naštěstí se spánkem nemám problém, usnu klidně jenom na chvilku a hrozně mě to nabije.

Co je pro vás při výběru auta úplně nejdůležitější?

Aby se mi líbilo. První věc je vzhled, praktičnost řeším až na druhém místě. Mám ráda auta, která úplně nezapadají. Kdysi jsem měla Berlingo na zemní plyn a to jsem úplně milovala. Všichni říkali, že je to nejhnusnější auto na světě, ale mně se hrozně líbilo.

Dneska už vám takovou věc asi nikdo neřekne.

Teď mám auto, za kterým se otáčejí i chlapi. Nedávno jsem byla s dětmi a s maminkou na dovolené v Luhačovicích. Jeli jsme se podívat na Velehrad a tam na náměstíčku s parkingem stál S-Cross - ten starší, ale taky červený. Hned vedle bylo místo, tak jsem tam zaparkovala. Odchytil mě pán, kterému to druhé auto patřilo, a bavili jsme se asi čtvrt hodiny, jak se mu líbí ten nový a že si ho asi pořídí, ptal se mě na spotřebu a tak dále. Měla jsem z toho super pocit, že se se mnou chlap baví o autě. (smích)

Používáte v autě moderní technologie?

V tomhle jsem úplně marná. Mobil si připojit umím, ale jinak nic. Čím je auto vymakanější, tím jsem ztracenější. Tempomat třeba nepoužívám skoro vůbec, a to mám ten chytrý. Představa, že mi někdo dá Teslu, která řídí sama, tak ji asi rovnou zase vrátím. Co si neodřídím, neošmatám a nekoriguju sama, tomu nevěřím.

Při parkování se ale asistent hodí, ne?

Kamery mi přijdou skvělé, protože jak jsem mrňavá, občas hůř vidím ven. A u Suzuki se mi hrozně líbí pohled shora. Sice vůbec netuším, jak to to auto dělá, ale vidět kompletní okolí je fantastické. Upřímně mne děsí zprávy, že někdo při couvání přejel dítě. Podle mě tahle věc regulérně zachraňuje životy. Super je i to, že když vyjíždím z kolmého parkování, auto mě upozorní, že něco jede. Za starých časů jsem vysílala maminku, aby mi ukazovala, jestli můžu vyjet.

Co musíte mít v autě vždycky s sebou?

Kartáček a zubní pastu, čistící ubrousky a toaletní papír. Protože pracuju s lidmi, chci být voňavá, a papír se hodí vždycky, i kdyby jenom na smrkání. Co mám děti, tak nám toaleťák zachránil spoustu situací.

Dělala jste si řidičák hned v osmnácti?

Ano, šlo mi to tak dobře, že jsem ho udělala za tři neděle. Babička mi tenkrát domluvila na řidičák pana učitele, který učil i ji. Babička i děda byli skvělí řidiči, oba jezdili a brali mě i bratránky hodně na výlety. Myslím si, že právě po nich mám dobrý cit pro řízení. Jsem schopná nonstop sledovat situaci kolem a předvídat, což je jedna z nejdůležitějších věcí. Můžete jezdit jak chcete opatrně, ale vždycky se najde nějaký blbec, který vás nabourá. Takže musíte myslet i za něj.

Vzpomenete si ještě, čím jste v autoškole jezdila?

Favoritem. Babička s dědou meli škodovky, naši měli wartburga, v autoškole měli bílého favorita. Dokonce si pamatuju, že jsem se učila v Lovosicích a zkoušky jsme dělali v Lázních Mšené. Bylo to hrozně jednoduché, protože tam je nulový provoz. Dodneška jsem mistr v rozjíždění do kopce přes ručku. Školila mě babička s dědou a zvládala jsem to s takovým přehledem jako nikdo v celé autoškole

Jaké bylo vaše první auto?

Úplně první byl Ford Fiesta. Pak jsem měla ještě Opel Corsa a taky Volkswagen Touareg - to bylo skvělé auto, ale žralo mě zaživa. V Touaregu jsem mohla spát v kufru, stačilo se natáhnout na štorc. To bylo fantastické. Naposledy jsem měla Toyotu C-HR, kterou jsem si vybrala kvůli sci-fi designu, to byl můj první hybrid.

Jste jako řidička spíš klidná, nebo temperamentní?

Už jezdím docela v klidu. Čas v autě se snažím nějak rozumně využít, ale nemůžu telefonovat. I když mám handsfree, tak se při telefonování úplně vypínám. Přejedu odbočku na dálnici nebo jedu pro dítě na kroužek a domů přijedu bez dítěte, protože mi cestou někdo zavolal. Takže poslouchám audioknihy. Vždycky jsem hodně četla, mám doma ohromnou knihovnu a jsem velký fanda scifi, ale teď už na to nemám moc času a po celém dni mívám hrozně unavené oči. Pravidelně poslouchám také Toulky cestou minulostí od Českého rozhlasu. Každý díl se pečlivě věnuje nějakému období a je to tak chytlavě natočené, že to pouštím i dětem. Spoustu věcí se takhle naučím.

Co vás na silnici dokáže naštvat?

Když lidi nevnímají, co se děje kolem nich. Já třeba pouštím auta, lidi, cyklisty, vadí mi bezohlednost a neslušnost všeobecně. Jenže zastavíte chodci na přechodu a ve druhém pruhu ho auto málem zabije. Snažím se na lidi pořád usmívat, takže mě dokáže naštvat, když někoho nechám přejít a on se místo úsměvu zatváří kysele nebo mávne rukou, jako že jste blbec. Na druhou stranu mi udělá radost, když se chodec usměje a ještě vám zamává. Možná jsem trochu zdeformovaná svou profesí, ale neustále komunikuju. Jako moderátorka mám v sobě zažité přesvědčení, že když je ticho, tak je průšvih. (smích)