Sporťáky? Ty mě nikdy nebraly, říká Lucie Borhyová

S blonďatými vlasy a oslnivým úsměvem by se moderátorka v nějakém rudém kabrioletu vyjímala přímo učebnicově. Ale kdepak. Její srdce patří úplně jiným autům a na stereotypy o ženách za volantem si nepotrpí. Začněme rovnou tím nejvousatějším stereotypem. Vybíráte auto podle barvy?

Poslední dobou si vybírám auto hlavně podle toho, jestli je vysoké. To je moje první podmínka. Takže to musí být SUV. Zvykla jsem si na něj a cítím se v něm bezpečně, pohodlně i prakticky. I kdyby jen proto, že když jezdíte s dětmi, nemusíte se při zapínání pásů pořád sklánět dolů. Cokoliv potřebujete v autě udělat, můžete u toho stát.

Takže placaté sporťáky nejsou nic pro vás?

To není úplně můj šálek kávy. Moc ráda se podívám, když kolem projede Corvette, Ferrari nebo Lamborghini, zkrátka něco nízkého a hodně barevného – líbí se mibarevná auta – ale sporťáka bych nechtěla. Měla jsem možnost v takových autech jezdit a nejsou mi pohodlná. Špatně se mi v nich sedí, protože jsou moc nízká a sedíte v podstatě na podlaze, ve vysokých podpatcích se do nich špatně nastupuje... V džínách a teniskách to ještě jde, ale když jste pak elegantně oblečená, nebo dokonce ve večerní róbě, tak nic moc. Musím přiznat, že mi trochu vadí i moc hlasitý zvuk.

Tady se asi hodí prozradit, že momentálně jezdíte plug-in hybridem, modelem DS7 Crossback.

Přesně tak. Hybrid bych už neměnila. Když mám auto plně nabité, je neuvěřitelně tichoučké. Jakmile se vybije a přepne do spalovacího režimu, připadá mi najednou moc hlučné, i když vlastně nijak zvlášť hlasité není. Když se ale vrátím k té barvě, v tomto vlastně klasické stereotypy naplňuju. Je pro mě důležité, jakou má auto barvu, a to zvenčí i zevnitř. Až potom řeším jízdní vlastnosti, v tom jsem asi fakt typická žena.

Volíte spíš tmavý, nebo světlý interiér?

Určitě spíš světlý, ale zase ne příliš světlý. Přece jen mám děti a pro ně je světlá nepraktická. Taky džíny a tmavší oblečení může hodně světlou kůži obarvit. Teď mám v autě koňakovou barvu a tu jsem si opravdu oblíbila, se zlatým lakem zvenčí je to moc krásná kombinace. Když jsem měla auto chvíli vyměněné za červený lak a šedou kůži, tak mi ta šedá přišla až moc studená.

Vaše auto je plné nejmodernějších asistentů. Používáte je? Bez kterých byste se neobešla?

Používám jich docela dost. Například parkovací asistenty. Nemluvím tedy o zcela automatickém parkování, k tomu jsem zatím nenašla důvěru, ale senzory vepředu i vzadu jsou skvělý pomocník. Příjemný je také ukazatel mrtvého bodu na zrcátkách nebo třeba kontrola soustředění. Jakmile se chvilku dívám jinam, auto mě hned upozorní, ať se soustředím. Úplně super je noční vidění, které za tmy upozorňuje třeba na zvířata a na chodce – ti když nemají reflexní prvky, leckdy vůbec nejsou vidět. Bezvadná vychytávka je také hlasové ovládání auta. Například na ladění stanic.

Jsou naopak nějaké technologie, které nepoužíváte vůbec?

Třeba zmíněné automatické parkování, což je možná škoda. Moc nepoužívám také tempomat, na ten jsem si zatím nezvykla. Ale nedávno jsem fungování adaptivního tempomatu viděla u jednoho kolegy a možná mu dám ještě šanci, jízda je pak určitě pohodlnější.

Co dalšího vám na vašem současném autě vyhovuje?

Protože v autě trávím hodně času, je pro mě důležitý dostatek úložných prostor. Zdálo by se, že je to běžná záležitost, ale když jedu v autě s někým jiným, tak zjišťuju, že není. Moje auto je na tom velmi dobře. Třeba držák na pití mám tak hluboký, že do něj dám i velkou termosku, do dveří se mi vejde velká láhev a podobně. Jako maminka dvou dětí vozím samozřejmě mokré kapesníky, suché kapesníky, desinfekční gel, svačinky, žvýkačky, pitíčka, a tak úložných prostor zkrátka využiju mraky.

Daří se vám při tom všem udržovat v autě pořádek?

Kupodivu docela jo. Nejsem ten typ, co by dětem zakazoval v autě jíst nebo pít. To dělají hlavně muži, co tak pozoruju. Zajímavé je, že doma ani ne, ale v autě najednou záleží i na tom, jak máte čisté boty. (smích) Tak tohle neřeším. Vzhledem k tomu, že auto je můj druhý domov, nemám jinou možnost, než tam občas jíst a pít. Ale děti se naštěstí naučily, že drobí na ubrousek a udržují pořádek. Taky už nejsou miminka, kterým nic nevysvětlíte. Nepořádek typu drobků, slupek od banánů a zbytků jídla bych v autě – stejně jako doma – nesnesla. Nikdy nevíte, koho budete chtít svézt a kdo si k vám do auta sedne. Nechci se pak stydět, takže auto je pořád čisté a voňavé. Snažím se ho mít čisté i zvenku, protože je pak mnohem hezčí.

Řídíte dlouho? Dělala jste si řidičák hned v osmnácti?

Od patnácti jsem chodila s klukem, jehož táta byl majitel autoškoly. Takže jsem řidičák měla hned, jak to šlo, a řídit jsem uměla ještě dřív. První auto jsem měla v devatenácti letech a byl to Renault Twingo.

Kolik aut jste zatím vystřídala?

Bylo jich dost. Po Twingu jsem si koupila Peugeot 206 CC. Byl to roztomilý kabriolet, modré autíčko, které mi šlo k očím, první, které jsem si koupila podle svého vkusu. To jsem fakt milovala. Tehdy jsem začínala vysílat Televizní noviny, byla to hezká doba. Když jsem jela třeba na golfový turnaj na Karlštejn, nejela jsem po dálnici, ale po okreskách a kochala jsem se přírodou. Na tom člověk hezky vidí, jak se věci mění. Dneska už bych kabriolet ve městě nechtěla, je málo praktický i málo bezpečný. Ale jet s ním třeba podél moře, vlají vám vlasy a slunce vás hřeje, to je jiná jízda.

Co přišlo po kabrioletu?

Asi Audi A3 a pak už nastoupila SUV, třeba Audi Q7, BMW X3, BMW X5 pak i Hyundai iX 35. Také jsem jezdila třeba s Porsche Cayenne nebo s Maserati Levante.

Zapsalo se vám některé do paměti víc než ostatní, samozřejmě kromě modrého kabrioletu?

Vlastně ne, až teď moje současné auto. Brouček Peugeot byl moje srdcovka, teď si mě získalo DS 7 Crossback. Kromě toho, jak je hezky tvarované, krásně zlaté a neskutečně pohodlné, se do něj taky vejde všechno, co potřebuju. Cestu až do Chorvatska jsme zvládli úplně v pohodě, dokonce i na hory jsme dojeli s celou zimní výbavou ve čtyřech lidech a s naším pejskem. Přijde mi, že to auto je nafukovací.

Jaká jste řidička?

Samozřejmě se snažím dodržovat všechny předpisy. Zejména když jedu s dětmi, tak jsem velmi opatrná. Baví mě řídit, jsem ráda v autě a snažím se být klidná, ale samozřejmě jsou situace, které mě dokážou naštvat. Hlavně jsou to bezohlední řidiči. Ti, kteří svou jízdou ohrožují všechny ostatní. Třeba předjíždějí v místech, která jsou nebezpečná, nebo na dálnici nedodržují bezpečnou vzdálenost, prostě vidíte, že absolutně nerespektují ostatní. To mě fakt rozčílí. A pak ještě dopravní zácpy. Když někam jedete na čas a zaseknete se v zácpě, je to otrava. Jenže v Praze je to bohužel na denním pořádku, a to bez ohledu na dopravní špičky.

Myslíte si, že řídíte dobře?

Nechci se chválit, ale asi mám docela dost zkušeností.

Pozorujete rozdíly v řízení mezi muži a ženami?

Trošku mi vadí předsudky, že ženy jsou horší řidičky než muži, myslím, že to tak už dávno není. Kolikrát ženy řídí i lépe, je to člověk od člověka. Je možné, že ženy jsou opatrnější, některé jezdí pomaleji a někdy proto brzdí provoz, ale těžko se to dá zobecnit.

Bourala jste někdy?

Když jsem nedávno odjížděla z natáčení v areálu Barrandova, jeden řidič mi nedal přednost, nepodíval se a narazil mi do boku auta. Byla jsem dost v šoku, protože jsem to vůbec nečekala. Navíc v areálu, kde není žádný provoz a kde se nic neděje. A byl to docela silný náraz, i airbagy vyletěly. Bylo mi líto auta, protože bylo úplně nové. Ale naštěstí se nikomu nic nestalo.

Jak jste na tom s pokutami? Platíte občas nějaké?

Dřív jsem občas platila za parkování, ale teď, co mám DS 7 Crosback Etense, už můžu parkovat skoro kdekoliv, protože neřeším parkovací zóny.

Napadá vás něco, co byste poradila svým dětem, než je posadíte za volant?

Hlavně ať jezdí bezpečně a snaží se myslet i za druhé. Linduška je holka, tak u ní asi rychlá jízda zas tak nehrozí, u Lukyho budu mít větší strach. Hlavně aby se nesnažil třeba frajeřit před holkama. Osobně jsem třeba rychlou jízdu nikdy neměla ráda a nestyděla jsem se to klukům říct. Jenže spousta holek si netroufne, protože nechtějí být jakože „trapné”. Ale záleží i na tom, co děti znají od rodičů. Když děti vidí, že rodiče jezdí bezpečně a nemají potřebu za volantem hazardovat, pravděpodobně se budou chovat stejně.