I když se i v květnu chová počasí místy poněkud aprílově, dá se říci, že motorkářská sezóna začala. O prvních hezkých víkendech už byla na silnicích k vidění velká spousta motorek, a znovu tak začíná každoroční kolečko. Po zimě nerozježdění motorkáři se na silnicích snaží vyjít s řidiči, kteří na ně nejsou zvyklí, a ne vždycky je chápou.
Dali jsme dohromady pět věcí, které byste měli o motorkářích vědět, a které si dost možná neuvědomujete, pokud jste na
motorce nikdy nejeli. Možná vám pomohou lépe pochopit to, jak
motorkáři smýšlí, nebo třeba proč jednají tak jak jednají, byť se to může někdy zdát na první pohled nelogické.
Motorkář špatně vidí za sebe
Pokud si v autě správně seřídíte zrcátka, máte téměř perfektní přehled o dění za sebou. V evropských vozech používaná konvexní vnější
zpětná zrcátka nechávají jen minimální prostor pro mrtvé úhly, vnitřním zpětným zrcátkem zase většinou vidíte přímo za auto.
Jenže motorkář takové štěstí nemá. Jen u málo motorek poskytují zpětná zrcátka solidní výhled vzad – většinou si motorkář vidí částečně vlastní ramena, částečně kus silnice, a pořád má velký mrtvý úhel. Proto taky většina motorkářů stejně raději otočí hlavou při přejíždění z pruhu do pruhu.
Motorkář občas nevypíná blinkry
Jen minimum motorek vypíná směrovky po odbočení samo, a ani to nefunguje stoprocentně spolehlivě. Motorkář tak musí
blinkry v naprosté většině případů vypínat sám a kromě toho, že na to občas zapomene, dělají mu často problém silné rukavice, které má na sobě. S těmi není vždy jednoduché nahmatat přepínač blinkrů, potažmo ho správně stisknout.
Akustická signalizace zapnutých směrovek je na motorce pochopitelně bezpředmětná, a ani malé zelené kontrolky, blikající na sluncem osvícené přístrojovce, si občas prostě nevšimne. A tak spousta motorkářů nevědomky jede dlouhé kilometry se zapnutým blinkrem, čímž spolehlivě mate všechny okolní účastníky provozu.
Motorkář si jede vlastní tempo
Někteří motorkáři chtějí jet rychle, někteří chtějí jet pomalu. A když zaprší, jedou pomalu většinou všichni. Podstatné je, že na rychlost motorkáře se nedá spolehnout, a nemusí být ani konstantní.
Mnohem víc než u aut tady platí, že si každý jede „to svoje“, a i když vás motorka asi nikdy nebude vyloženě zdržovat, musíte počítat s tím, že tempo může být všelijaké. A to klidně i těžce za hranicí toho, co dovolují rychlostní limity. O čemž si samozřejmě můžete myslet cokoliv, ale na ostatních řidičích není motorkáře soudit, natož pak ho „vychovávat“.
Motorkář rád poděkuje, pokud ho pustíte
Bod, který souvisí s tím předchozím. Už vám někdy motorkář po předjetí vystrčil nohu do strany? Je to gesto na znamení díků. Rád by vám zamával, ale ovládání
motorky docela nekompromisně požaduje obě ruce, takže „vykopnutí“ nohou zůstává jako jeden z možných a spolehlivých způsobů komunikace.
A motorkář vám takhle rád poděkuje pokaždé, když mu na silnici uděláte místo. Ať už v koloně, nebo při normální jízdě, když pojede rychleji než vy. Naopak nebude mít vůbec radost z toho, když mu budete dávat okázale najevo, jak těžce nesete, že vás předjel, případně se v koloně zařadil před vás. Vždyť v městském provozu vás přece nijak nezdrží…
Motorkář v nehodě vždycky prohrává
Nikdo nechce bourat. Pro každého však kolize s jiným účastníkem provozu znamená trochu něco jiného. U někoho jde pouze o zmuchlané plechy, které ještě navíc mohou patřit služebnímu autu. Motorkář to ale vidí jinak. Coby nejzranitelnější a zároveň často nejrychlejší účastník provozu při nehodě skončí vždycky hůř.
I městské nedobrždění v malých rychlostech může znamenat bolestivá zranění, nemluvě o tom, že naprostá většina motorkářů jezdí na vlastních strojích, ke kterým má nějaký vztah. Každý správný motorkář proto velmi obezřetně pozoruje okolní provoz a dává si velký pozor, aby se nezapletl do nějaké nebezpečné situace. Prokážete mu tak velký respekt, nebudete-li ten, kdo pozor naopak vůbec nedává.