Moskvič bývala největší automobilka Sovětského svazu. Skončila neslavně

Historie továrny, ve které se po druhé světové válce začaly dělat vozy Moskvič, se začala psát už v roce 1929. Automobilka s původním označením KIM se začala budovat v roce 1929 na moskevském předměstí. Už v listopadu příštího roku z ní začaly vyjíždět automobily Ford A a Ford AA, které se montovaly z dovážených dílů. V následujících letech se produkce proměnila na typy GAZ-A a GAZ-AA.

Teprve v roce 1939 se začal rodit vlastní typ vozu. Měl být určen pro široké masy sovětských občanů a vzorem pro jeho konstruktéry se stal Ford Prefect. Měl dvoudveřovou karosérii s délkou necelé čtyři metry a poháněl ho čtyřválec s objemem 1,2 litru a výkonem 26 koní. Traduje se, že původní tvar přídě kritizoval samotný Stalin, a tak musela být upravena.

Na podobu tohoto vozu a samozřejmě všech dalších, které následovaly, se můžete podívat do naší fotogalerie.

Do doby, než Hitler přepadl Sovětský svaz, se jich ovšem vyrobilo pouze přibližně pět set. Pak se zde opravovala válečná vozidla a vyráběly různé náhradní díly.

Nová etapa nastala krátce po skončení druhé světové války. V srpnu roku 1945 dostala automobilka nové jméno - MZMA, což je zkratka slov Maskovskij zavod malolitražnych avtomobilej. Do jejích hal se nastěhovaly výrobní linky, které v rámci válečné kořisti přivezli vojáci z automobilky Opel. Na konci následujícího roku už se zde vyráběly automobily, které jako by z oka vypadly modelu Opel Kadett K 38. Označovaly se ovšem Moskvič 400.

Pod kapotu tohoto automobilu se montoval agregát se zdvihovým objemem čtyř válců 1023 cm3. Byl schopen vyprodukovat výkon 23 koňských sil. To postačilo vozu s délkou 3855 milimetrů a hmotností 855 kilogramů na udělení nejvyšší rychlosti 90 kilometrů v hodině. V dalších letech k sedanu přibyla dodávka a polokabriolet. Celkem se typu 400 do roku 1956 vyrobilo skoro čtvrt miliónu kusů.

Novinkou pro rok 1956 byl Moskvič 402. Šlo o větší model, než "čtyřstovka" Délka o pět centimetrů přesáhla hranici čtyř metrů. Motor byl převrtán na větší objem (1220 cm3) a výkon narostl na 35 koní. Od roku 1957 se začalo nabízet i kombi se jménem 423 Univerzal. Ve stejném roce se do výroby dostal i typ 410, což byl vlastně první crossover v dějinách. Vůz získal pohon všech kol a podstatně zvýšený podvozek. Uvádí se, že ani při plném zatížení neklesla světlá výška pod 220 milimetrů, což je hodnota, kterou i dnes mají specializované špičkové offroadové automobily.

Již v roce 1958 se v rámci jakéhosi faceliftu model 402 změnil na 407. Auto, které dokonce získalo zlatou medaili na autosalonu v Bruselu, mělo ve výbavě například i vyhřívání čelního skla horkým vzduchem nebo elektronkové rádio. Nový byl také motor - jednalo se o čtyřválec s objemem 1358 cm3 a výkonem 45 koňských sil. Spolupracoval se čtyřstupňovou převodovkou. Tyto vozy v exportním provedení, které zahrnovalo například dvoubarevné lakování karosérie, dovážely i do Československa.

V polovině šedesátých let se začal vyrábět nový "hranatý" Moskvič 408. Exportní verze měla čtyři kruhové světlomety na přídi, tuzemští zákazníci se museli spokojit s jedním párem světel. Oproti předcházejícímu modelu se "čtyřistaosmička" prodloužila na 409 centimetrů, motor byl posílen na 50 koňských sil. Maximální rychlost už dosahovala 120 km/hod. Od léta 1966 si zákazníci mohli koupit kromě sedanu opět i verzi kombi. V té době byly vozy Moskvič stále ještě nejrozšířenější značkou osobních aut v zemi.

Hned o rok později následovala modernizace a tudíž změna označení na Moskvič 412. Hlavní změna se skrývala pod kapotou. Agregát s objemem 1478 cm3 dosahoval výkonu 75 koní a byl schopen vůz rozjet až na 140 kilometrů v hodině. Jízdní vlastnosti však vinou zachování zadní tuhé nápravy s listovými pery nebyly úplně bezpečné. Zlepšila se také výbava. Například se do vozu montoval posilovač brzd a bezpečnostní sloupek řízení.

Spolupráce s firmou Renault znamenala na přelomu šedesátých a semdesátých let výraznou modernizaci továrny, díky čemuž se produkce zvedla až na 200 000 kusů ročně. Bohužel se však nedařilo připravit do výroby nový, modernější typ vozu. Typ 412 se pouze lehce vylepšoval po designové a technické stránce. V roce 1976 sice Moskviče dostaly nové označení (2140), ale v té době již za světovou konkurencí zaostávaly doslova o parník.

Zbrusu nový typ 2141, známý také jako Aleko, měl premiéru až v roce 1986. Motor s objemem 1,6 litru a s výkonem 71 koňských sil prostřednictvím pětistupňové převodovky poháněl přední kola. Pětidveřová karosérie s délkou 435 centimetrů a rozvorem 258 centimetrů vypadala k světu. Interiér byl prostorný a do kufru bylo možno naložit až 470 litrů. Jenže výroba se rozbíhala pomalu a sovětský režim se pomalu hroutil.

Nastalo tedy období postupného úpadku. Po modelu Aleko už konstruktéři moskevské automobilky vymysleli již jen poměrně bizarní kreace se jmény Kníže Vladimír, Ivan Kalita nebo Duet. Poháněly je motory od Renaultu.

Definitivní zánik dříve slavné značky nastal na přelomu let 2001 a 2002.