Mopedy Stadion se vyráběly jen krátce. Přesto mají dodnes své mistrovství světa

Oblíbené malé motocykly vznikaly na přelomu padesátých a šedesátých let v továrně na jízdní kola v Rakovníku. Nepotřebují registrační značku, jejich výkon je v sériovém provedení téměř zanedbatelný a získaly nelichotivou přezdívku "kozí dech" nebo "splašené trubky. Přesto mají mopedy Stadion velké množství příznivců a každoročně se koná řada akcí, při nichž je jejich majitelé ukazují nadšené veřejnosti.

Jednou z těch nejnavštěvovanějších je Mistrovství světa mopedů Stadion na ploché dráze, které se koná ve Mšeně na Mělnicku. Právě se odehrál jeho již šestnáctý ročník. Ten, kdo to do tohoto středočeského městečka však bude mít letos ještě dost příležitostí si je prohlédnout během různých spanilých jízd.

První typ Stadionu, který nese snadno zapamatovatelné označení S11, byl velmi jednoduchý stroj, který vycházel z klasického jízdního kola. Však ho také konstruovali technici z oddělení veloprůmyslového oddělení se sídlem v západočeských Rokycanech.

První prototyp se ukázal v září roku 1956 na strojírenském veletrhu v Brně. Tehdy ho ještě poháněl motor Fichtel&Sachs, mezitím však v motoru České Budějovice probíhal vývoj tuzemského pohonného agregátu. Vzduchem chlazený dvoudobý jednoválec se zdvihovým objemem 49.8 cm3 byl schopen vyvinout výkon maximálně půldruhého koně. Zejména v kopcích tedy přišla ke slovu také lidská síla prostřednictvím šlapání do pedálu.

Motor, který spaloval směs benzínu a oleje v poměru 20:1, byl spojen s dvourychlostní převodovkou. Třílitrová nádrž vystačila na zhruba dvě stovky kilometrů, což bylo při maximální rychlosti 40 kilometrů v hodině určitě dostatečné.

První vyráběné kusy měly poměrně křehkou přední vidlici, jejíž prasknutí údajně způsobilo také několik velmi vážných zranění jezdců na Stadionech. Proto se posléze upravila a výrobce garantoval výměnu té původní zdarma.

Typ S11 se vylepšoval i v jiných směrech a dokonce byly k mání různé úrovně výbavy. Například v polovině roku 1959 přišlo na trh takzvané zlepšené provedení. To se dalo rozeznat od základní verze díky prodlouženému výfuku, navíc byl montován tachometr a bzučák. Nejluxusnější varianta měla dokonce světlomet integrovaný do krytu na řídítkách a přímo na něm byl rychloměr a přepínač světel.

O rok později naběhl do výroby další typ - Stadion S 22, přičemž produkce "jedenáctky" běžela dále. Tento stroj již měl podstatně blíže k malému motocyklu. Dostal výrazně robustnější rám, širší pneumatiky a díky novému karburátoru rovněž výkonnější motor. Výkon se udával hodnotou 1,8 koňské síly. K inovacím se řadila také větší nádrž - objem už činil 5,6 litru.

Opravdovou sběratelskou raritou je Stadion S23. Vzniklo jich jen něco málo přes dvě tisícovky a podnik zahraničního obchodu Motkov je exportoval do mnoha zemí. Základem tohoto typu byl S22, ovšem jeho rám byl v horní části propojen a právě sem se přemístila lehce upravená nádrž. Na ni navazovalo dlouhé a štíhlé sportovní sedlo.

Moped dostal také upravený motor. Jeho výkon se pohyboval od pouhých 0,8 koňských sil (to pro Dánsko a Holandsko, kde se pak dal prodávat jako klasické jízdní kolo a nemuselo se platit povinné ručení) až po 2,4 koně. To už pak stačilo na maximální rychlost 70 kilometrů v hodině. V této specifikaci si ho mohli koupit zájemci v USA a v Belgii.

Přestože oficiálně tento stroj v nabídce Mototechny nebyl, pár kousků si mohli koupit zaměstnanci Mototechny. Šlo buď o exempláře, které si zahraniční firma nakonec neodebrala, nebo se vrátily do továrny po reklamaci. Proto je i dnes občas můžeme potkat na našich silnicích.

Poslední mopedy Stadion smontovali v roce 1965. V následujících letech se pak v rakovnické továrně opět vyráběla jízdní kola.