Přitažlivá jen na pohled. Těchto šest nádherných aut ničí mizerná technika

Když už je auto vyloženě hezké, tak by bylo samozřejmě vhodné, aby také dobře jezdilo. Jenže to se občas prostě nepodaří a někdy se ve fabrice dostane pod vnější slupku technika, která zkrátka nedostojí očekávání. Ať už se jedná o techniku nespolehlivou, nudnou nebo jinak špatnou, u šesti níže zmíněných aut vždy platí, že forma zvítězila nad obsahem. Alfa Romeo sice stojí za nejkrásnějšími auty na světě, ale to ještě bohužel neznamená, že by se vždy jednalo o vozy nějak významných kvalit. Kvůli spoustě problémů zejména s některými motory Twin Spark a s italskou elektroinstalací, nabrala si Alfa nedobrou pověst, ze které se snaží horko těžko otřepat dodnes.

Bohužel součástí této neblahé pověsti je i nádherná Brera, příbuzná rovněž pohlednému sedanu a kombíku 159. Přestože je Brera parádně vypadajícím autem a ani její jízdní vlastnosti nejsou úplně k zahození, technika zkrátka kulhá. Elektronika si často dělá co chce, na čtyřkolkách odchází drahé kardanové hřídele bez možnosti repasu a výjimkou nejsou ani vůle na předních nápravách nebo netěsné řízení.

Ani motory potom nejsou žádná sláva. Atmosférickému čtyřválci 2.2 JTS se natahují rozvody, šestiválec 3.2 JTS už nemá nic společného se slavnými a uctívanými motory Busso a naftovému pětiválci 2.4 JTD odchází dvouhmotové setrvačníky.  Nejlepší volbou je turbomotor 1.75 TBi, který je ale zase velmi drahý.

 

Po stařičké Hondě CRX, vyjela japonská automobilka v roce 2010 s duchovním nástupcem sportovně laděného kupátka. A na pohled to byla paráda. Malý třídveřový vůz samurajského vzezření začínal přesně tam, kde jeho předchůdce končil, a silueta se svažující se střechou byla pro mnohé řidiče uhrančivá. Jenže nebylo to všechno zase tak růžové.

Zevnějšek auta jako by přímo žadonil, aby do něj Honda zabudovala některý ze svých famózních vysokootáčkových čtyřválců, ale to se nestalo. Faktem je, že Honda CR-Z vyjela do světa pouze s jednou jedinou motorizací, a sice hybridní. Benzínová atmosférická patnáctistovka je zde kombinována ještě s pomocným elektromotorem, což by nemuselo být nutně na škodu, nebýt poněkud mdlého výkonu.

V prvních třech letech výroby dosahovalo CR-Z výkonu 128 koní (94 kW), od roku 2013 do roku 2016 potom 137 koní (101 kW). I silnější CR-Z proto dokázalo zrychlit z nuly na sto až za 9,1 sekundy, což se k autu tak dramatického designu prostě moc nehodí.

 

Poslední generace Mazdy RX-8 byla zároveň i celkově poslední produkční vůz osazený Wankelovým motorem. A přesně nezvyklý a nepříliš spolehlivý agregát pod kapotou byl výsadou a zároveň i prokletím líbivého, sportovně laděného kupé s podivnými čtyřmi dveřmi.

Ve Wankelově motoru bychom písty hledali marně a vysvětlovat přesně jeho funkci a princip by bylo na samostatný článek či dva. Jisté je pouze to, že se uvnitř bloku otáčí trojúhelníkový rotor, jehož vrcholy, jezdící po stěně bloku, je potřeba utěsnit. A právě tady vyvstává ten problém. Stírátka na rotoru podléhají zrychlenému opotřebení, takže i přes řízenou spotřebu oleje nenajede motor mezi repasemi o moc víc než sto tisíc kilometrů. Tedy za předpokladu, že se o něj majitel stará. Může to být i výrazně méně.

Do toho si připočtěme vysokou spotřebu benzínu a nutnost velmi specifického chování k motoru, který se například nesmí po nastartování chcípnout za studena. Mazda RX-8 v konečném důsledku není ani náhodou špatné auto – jezdí totiž skvěle a má zajímavý charakter. Rotační motor si navíc nezaslouží označení jako "mizerná technika". Jenže právě jeho náročnost je důvodem, proč od RX-8 mnoho zájemců utíká s křikem a proč nové majitele tenhle vůz hledá jen těžko.

 

Amerika je země neomezených možností a tak ani není divu, že někoho napadlo sestavit sériový vůz, který by věrně kopíroval kulturu upravených hot rodů. A tak vzniknul Plymouth Prowler. Neotřelé a zajímavé retro, které už nikdy nikdo nenapodobil, ale které bylo zcela zabité svým pohonným ústrojím.

Nechme teď stranou fakt, že byla velká spousta dílů a ovládacích prvků exkluzivního roadsteru převzata z levnějších modelů Chrysleru. Problém Prowleru spočíval zejména v převodovce, kterou byl líný čtyřstupňový automat s hydrodynamickým měničem. Do toho jel Prowler na vyměklém podvozku a ani šestiválec o objemu 3,5 litru, podávající v prvních letech jen 218 koní výkonu, nebyl právě „hot rod agregátem".

O malinko lépe, ale zase ne o moc, na tom byl Chrysler Crossfire. Kupé s dlouhou přídí a svažující se střechou stálo na platformě Mercedesu CLK první generace, už si na hot rod nehrálo, ale stále byl velmi atraktivním autem. Bohužel i Crossfire trpěl na nepříliš výkonný motor, línou automatickou převodovku (ačkoliv k mání byl konečně i manuál) a na horší jízdní vlastnosti, dané měkkým podvozkem. Tohle auto si prostě zasloužilo víc.

 

Třetí generace Renaultu Laguna přišla po nepříliš povedené druhé generaci a konečně nabídla také karoserii dvoudveřového kupé. Ta dodnes patří k jedné z nejhezčích kreací francouzského Renaultu a ladné tvary uhranuly mnoho lidí dokonce natolik, že se nezdráhali kupé nazývat „francouzským Aston Martinem“ nebo „francouzským Jaguarem“.

Asi není žádným překvapením, že Renault Laguna neumí být ani Jaguarem, ani Astonem. Jeho podvozek je francouzsky měkký, ale zároveň se nedá mluvit o tom, že by městské nerovnosti filtroval s grácií, na což má vliv i karoserie s omezenou torzní tuhostí. Krom toho se objevují ještě závady elektrotechniky, zatékání do světel či interiéru a další větší či menší potíže.

Nijak slavná není ani nabídka motorů. Z benzínových agregátů lze mezi ojetinami vybírat prakticky pouze čtyřválec o objemu 2 litrů, jehož výkon činí 170 nebo 204 koní (125 nebo 150 kW). Šestiválec o objemu 3,5 litru je téměř nedostupnou komoditou. Volba potom může padnout ještě na dieselový agregát a to buď na dvoulitr, nebo šestiválcový třílitr. Ani jeden z motorů však spolehlivostí nevyniká a ani jednomu z nich neprospěl prodloužený interval na výměnu oleje.