Závodnice s vizáží křehké princezny má ve skutečnosti z oceli nejen tělo, ale i nervy a vůli. Letos se připravuje na svůj čtvrtý Dakar a dodává odvahu ženám, které za volantem marně hledají sebejistotu.
S Ollie Roučkovou jsme se potkaly na představení projektu Ženy auta půjčují, jehož hrdou patronkou se stala. Cílem iniciativy je nejen pomáhat ženám s osobní mobilitou, ale dodat jim sebevědomí za volantem a naučit je mávnout rukou nad genderovými stereotypy. Právě o tom posledním by mohla sympatická blondýnka přednášet na univerzitě. Před patnácti lety se doslova ‚vetřela‘ do závodního světa čtyřkolkářů, kam dosud žádná holka nevkročila. Jako první žena začala své mužské soupeře porážet na hlavu. V roce 2018 jako první Češka projela cílem závodu Rallye Dakar, samozřejmě na čtyřkolce. Nejslavnější vytrvalostní závod na světě si zopakovala ještě dvakrát, jednou v buggyně a jednou za volantem Suzuki Samurai ve ‚veteránské‘ kategorii Classic, opět úspěšně. A 1. srpna na své facebookové stránce oznámila, že je přijata na ročník 2023. Těžko bychom hledali lepší příklad pevné vůle a zdravého sebevědomí, protože jakkoli pohádkově její příběh zní, je za ním spousta modřin, bolesti, zklamání a nepředstavitelné dřiny.
Jak sebevědomá byla Ollie v osmnácti letech v autoškole? Docela dost. Asi by se to nemělo, ale já jsem tam přijela autem. (smích) To už jsem jezdila na čtyřkolce a doma mě učili i řídit auto, takže jsem zadními cestami jako velká frajerka přijela do autoškoly autem. Ale když jsem si ještě předtím dělala papíry na motorku, moc velká sláva to nebyla. Seděl za mnou takový velký tlustý pán, nemohla jsem ho skoro uvézt, motorka nejela, neviděla jsem pořádně do zrcátek... Celou dobu jsem si připadala, že vůbec nic neumím.
Jak vás jako teenagera napadla zrovna čtyřkolka? Byl někdo v rodině stejně postižený, nebo za to mohli kamarádi?Doma nikdo postižený nebyl, mamka měla stodvacítku a auto u nás bylo jenom přibližovadlo k doktorovi, na nákupy nebo na dovču. Motorky ani náhodou, o těch se doma nemluvilo, „to je nebezpečný, na to nebudeš sedat“. Ale pak jsem měla jedno z prvních rande a přítel přijel právě na čtyřkolce. Říkala jsem si, proč ji tak miluje, potřebovala jsem to zkusit a benzínový bacil přeskočil. Tak to začalo.
Pak jste si pořídila něco svého…
Nejdřív to byla dvoustovka Yamaha Blaster, dvoutakt, takže z mého dnešního pohledu absolutní nesmysl. Ale tenkrát jsem byla nadšená, že je moje a že můžu jezdit. Pak jsem přesedlala na čtyřtakt, to už bylo komfortnější a nemusela jsem pořád něco opravovat, což jsem vůbec neuměla. Kawasaki čtyřstovka už mi vydržela celkem dlouho, než jsem přešla na silnější kubaturu Raptor 700 taky od Yamahy. Ta mi pak zůstala patnáct let, jen se obměňovaly motory.
Od lítání po lese k závodění je ale ještě pěkný kus cesty.Když jsem si pořídila čtyřkolku s espézetkou, začali jsme jezdit expedice a vyjížďky s partou kamarádů. Byla jsem jediná s malou čtyřkolkou s náhodem na zadek a kluci měli velké čtyřky, takže mě vždycky odněkud vytahovali. Pořád jsem někde stála s lanem a bylo to pro mě hrozně náročné, protože jsem neuměla jezdit, neměla jsem ani pořádné vybavení a kluci z toho měli hroznou srandu. Nejdřív jsme projeli Česko, pak jsme začali jezdit do Izraele, Řecka, Rumunska.
Začalo to tedy jako koníček.Přesně tak. Pro mě to byla ohromná svoboda. Nebyla jsem na nikom závislá. Bavilo mě jezdit sama a poznávat – mentalitu lidí, kuchyni, všechno. Na čtyřkolce se dostanete tam, kam se normálně nedostanete. Časem už jsem toho ale byla přežraná a kamarád mě upozornil, že se někde jedou závody. Tehdy se informace těžko dohledávaly. Internet moc nebyl, takže hlavně v novinách. V uzavřené komunitě na mě jako na holku všichni koukali dost divně, začátky byly fakt drsné. Měla jsem úplně příšerné vybavení, na každém závodě jsme spadla, pravidelně mě odvážela sanitka. První tři roky byly peklo, dneska se divím, že jsem se nezabila nebo to nevzdala.
Jak jste zvládla fungovat v chlapském kolektivu? Byla jste zvyklá? Předpokládám, že ani v partě, se kterou jste jezdila na expedice, se to holkami moc nehemžilo. Byly tam holky, co jezdily jako batůžky vzadu, takže tam jsem nějakou holčičí společnost měla. Ale žádná neřídila. Postupem času, třeba během šesti let, se to trochu změnilo, pak už jsme měly i holčičí partičky. Já mám ale od malinka za kamarády spíš kluky. Kluci jsou přímější než holky. Kluk ti řekne na rovinu: hele, jseš blbá, protože… Holka intrikuje. Takže mně je i teď příjemněji mezi chlapama. Jediné, co mě vždycky štvalo, bylo to, že musím o hodně víc dřít, abych jim stačila.
O kolik víc jste musela dřít?Když všichni spali, já jsem trénovala. Trénovala jsem pořád. Na začátku jsem ještě neměla fyzioterapeuta ani trenéra, takže jsem jenom jezdila a zvedala činky. Na první Dakar jsem trénovala čtyři roky. Dva roky byly oťukávací, pak mě nepřijali a makala jsem o to víc. Je to především o hlavě a o tom, že se člověk nesmí vzdát.
Takže jste se pár let rozbíjela na závodech, odjížděla sanitkou, a pak se to někde zlomilo.Zlomilo se to, když jsem dostala možnost jezdit pro tým, kde mi poskytli pořádné náčiní. Super čtyřkolku, pořádné oblečení, lehkou helmu. Začala jsem o to víc pilovat jízdu. Chodila jsem se závodníky, hlavně z řad motorkářů, a před závodem jsme si procházeli trať. Na všechno jsem se vyptávala, učila jsem se načítat trať a určovat ideální stopu. I to mi nesmírně pomohlo – že jsem nebyla líná takhle nachodit třeba deset kilometrů.
Na závodech jste nějaké ženy potkávala?Ze začátku ne, to jsem byla úplný atyp. Začalo to třeba sedm let zpátky. Je hrozně hezké pozorovat, jak malé závodnice vyrůstají a jdou si za svým cílem. A jsem hrozně ráda, že jim můžu být vzorem.
Jaké pocity vnímáte ze strany svých mužských kolegů? Ze začátku tam nebylo nic. Tak si s náma zajezdi, uhni a nepřekážej. Tak jsem nepřekážela, do nikoho nebourala a neměnila stopu, což je základ. Pak jsem je začala předjíždět a to už zbystřili. Když jsme jeli mistrovství republiky a já vyhrála, cítila jsem už velkou rivalitu. Chlapům nešlo do hlavy, jak je možné, že holka, která je závodní chrt mezi buldoky, dokáže jet takhle rychle. Pořád mám pocit, že to moc nedávají.
Po tolika letech už snad musíte mít jejich respekt.Já doufám, že jo. Ale spíš to nevnímám. Jedu si svoje, vím, proč dělám to, co dělám. Člověk si tyhle věci nesmí připouštět.
Máte mezi závodníky kamarády?Mám, z Dakaru mám i kamarády na život a na smrt, protože jsme se potkávali v hodně silných situacích. Když tam leží kluk pod motorkou a neví, co se děje, vy ho křísíte, jsou to nezapomenutelné chvíle. Třeba manželka jednoho motorkáře, což je mimochodem učitel fyziky a matematiky, co si dal Dakar jako dárek, vždycky čekala na konci etapy se svačinou pro něj i pro mě. Jsou to až rodinné vazby, které mám po celém světě.
Letos pojedete Dakar už podruhé v autě. Znamená to, že čtyřkolka je definitivně pasé? Svezla jsem se na ní zrovna předevčírem a musím říct trochu tvrdou věc. Řidítka mi nechybějí, naopak mě hrozně začal bavit volant a auto. Je to něco úplně jiného. Už jsem asi v tom věku, že chci být v bezpečí, už nejsem takový střelec. Čtyřkolku ještě nevěším na hřebík, určitě si zajezdím nějaké závody pro radost a pro zábavu, ale teď chci jezdit hlavně v autě. Chci závodit na plný plyn a přitom chci být opatrnější. I kvůli tomu, aby rodina měla klid.
Máte vůbec čas i na život mimo závody?Ze začátku to moc nešlo. Na čtyřkolce existovala jenom čtyřkolka. Hlavně kamarádkám – ano, mám i kamarádky – dlouho trvalo, než pochopily, proč nemám čas zajít na kafe, do kina, jet na dovolenou. Měla jsem hrozně těžké tréningy a stejně těžké pro mě bylo sehnat peníze, potřebovala jsem vydělat miliony, abych mohla jet jeden závod. Ale nakonec se s tím smířily. Kdo se nesmířil, ten mi ze života odešel. Ale teď už mám čas i na osobní život. Beru závody jako práci, kterou sice miluju, ale když mám volno, tak mám volno a telefony prostě neberu.
Nejste pro svoje kamarádky trochu divná?Vždycky jsem byla divná a vždycky budu. Ony jsou pro mě taky divné. (smích) Ale naučily se s tím mimozemšťanem žít. Už vědí, že k Vánocům mi udělá radost třeba pneumatika na čtyřkolku, já jsem se zase naučila koupit kabelku.
Držíte se nějaký holčičí rozměr i ve svém životě?Doma jsem jednoznačně holčička. Uvařím, uklidím, ale ostatní je na manželovi. Nebudu opravovat auta ani přibíjet poličky. Jsem úplně normální ženská, jen mám divnou práci.
Co říká váš muž na závodění? Nemá strach?Jasně že má strach. První Dakar byl v pohodě. To ještě nevěděl, o co jde. Prý ať se jdu svézt. (smích) Pak to viděl v televizi a začal se bát. Teď jsme domluvení, že když nevolám, je všechno v pohodě. Když volám, tak je problém. Byly zlomeniny, byla jsem v nemocnici, vím, že se bál, ale nikdy mi neřekl „vykašli se na to“.
A co říká na ryze pánskou společnost v motorsportu?Tohle je trochu blbý. To asi nedělá dobrotu v žádném vztahu. Ale já doma chlapy z práce moc neventiluju. Pro mě je to práce. Když si jdu zajezdit, tak si jdu zajezdit, a tím to pro mě hasne.
Jaká jste řidička v civilu?Jsem řidič slečny Daisy. Jezdím pomalu, v klidu, občas se teda vytočím a taky umím svého Transportera hodit do driftu. Ale na závodech se vyblbnu natolik, že se v civilním životě nechci zabít. Když vidím, co teď řidiči dělají… Každý druhý čučí do telefonu, nekouká na silnici. Když někoho vezu, nebudu esemeskovat, na to si kdyžtak zastavím. Pokud by mi sebrali papíry, nemůžu ani závodit. Ale doteďka třeba neumím parkovat ani se to nechci učit. Vždycky potřebuju obrovské místo na parkování! (smích)