Tempomaty: Na jaké druhy můžete narazit a jak je ovládat

Kdo jezdí delší trasy po dálnicích a někdy vyzkoušel tempomat, už nikdy se nechce vrátit k autu bez něj. V nejjednodušší formě umí tempomat prostě jen udržovat zvolenou rychlost, ale v průběhu času prošel značným vývojem, který přinesl tempomaty adaptivní. S jakými formami tempomatu se můžete setkat, a jak je ovládat?

• Omezovač rychlosti reálně moc lidí nepoužívá
• Klasický tempomat nejlépe vynikne při víkendovém provozu
• Adaptivní tempomat je nejlepší s automatickou převodovkou
• VIDEO: Adaptivní tempomat ve Škodě Octavii

První věc, kterou zde zmíníme, vlastně není tak úplně tempomatem – dokonce by se dalo říci, že plní přesně opačnou funkci než tempomat. Řeč je omezovači rychlosti, který se začal v autech hojněji objevovat v momentě, kdy jeho přítomnost začaly kladně hodnotit bezpečnostní testy Euro NCAP.

V autě se může objevovat jeho manuální verze, kdy rychlost nastavujeme tak jako u klasického tempomatu, případně může být spojen se čtením dopravních značek/GPS a regulovat rychlost automaticky podle aktuálního rychlostního omezení.

Princip je jednoduchý: Je-li omezovač rychlosti aktivován stejným způsobem, jakým aktivujeme tempomat (téměř vždy sdílí s tempomatem ovládací prvky, většinou je zde tlačítko, které přepíná mezi tempomatem a omezovačem), vůz nás nepustí přes nastavenou rychlost.

I když budeme držet pedál plynu u země, vůz prostě víc nezrychlí. Tedy alespoň pokud nesešlápneme plyn ještě o kus silněji a nepřekonáme spínač „kickdown“. Ten zde funguje jako jakási pojistka, abychom mohli s autem v případě potřeby zrychlit i bez ručního vypnutí omezovače.

Realisticky mnoho řidičů omezovač nepoužívá, nicméně svoje uplatnění najde. Projíždíme-li například okresní silnice, můžeme na omezovači nastavit 50 km/h a v obci jej pak jen ručně zapnout.

Dostáváme se k základnímu tempomatu – tedy k funkci, kterou si většina lidí pod pojmem tempomat představí. Klasický tempomat funguje zkrátka a jednoduše tak, že udržuje nastavenou rychlost. Do kopce sám přidá, z kopce sám ubere, ovšem z prudšího kopce nedobrzdí. Až na výjimky neumí klasické tempomaty pracovat s brzdami, zpomalit na nastavenou rychlost umí pouze tak, jak jim to dovolí brždění motorem.

Ovládání tempomatu (stejně jako výše zmíněného omezovače) najdeme vždy těsně okolo volantu, mnohdy přímo na něm. Koncernové vozy včetně Škody používají ve většině případů páčku pod volantem – buď samostatnou, nebo najdeme ovládání přímo na páčce blinkrů.

Mnoho starších francouzských vozů má zase pod volantem charakteristickou „kostku“. Občas je potřeba tempomat nejprve zapnout hlavním spínačem, který je zpravidla u zbytku ovládání, ovšem třeba Renault jej svého času umísťoval do nelogických míst po středovém tunelu.

Tempomat samotný aktivujeme stiskem tlačítka „Set“ při rychlosti, kterou chceme nastavit. U zapnutého tempomatu můžeme rychlost zvyšovat a snižovat, většinou tlačítky + a -, případně pohybem páčky pod volantem. Často bývá rozdělené nastavování rychlosti po jednotkách a po desítkách kilometrů v hodině.

Někdy mívá tempomat vlastní vypínací tlačítko, častěji jej však vypneme prostě jen sešlápnutím brzdového pedálu. Tempomat si ovšem po vypnutí pamatuje poslední nastavenou rychlost, na kterou se lze vrátit stiskem tlačítka „Reset“, či častěji zkráceně „Res“.

Na dlouhé dálniční cestování je tempomat neocenitelným společníkem, ovšem jeho klasická verze vynikne nejlépe tehdy, když je silnice relativně volná a nemusíme často řešit pomaleji jedoucí vozidla.

Právě kvůli ostatním vozidlům na silnicích – coby prvek pro zvýšení komfortu i bezpečí – se začal v autech objevovat adaptivní tempomat. Zprvu výsada luxusních aut vyšších tříd se postupně dostala do spousty aut na současném evropském trhu. Dá se mluvit o tom, že adaptivní tempomat, prodávaný pod velkou spoustou názvů podle značky, u novějších vozů prakticky vytlačil standardní tempomat.

Adaptivní tempomat má nastavenou rychlost tak jako ten základní, pokud ovšem před vozem jede jiné auto, udržuje rychlost a nastavený odstup podle něj. Jakmile vpředu jedoucí auto odbočí nebo přejede do jiného pruhu, sám opět zrychlí na nastavenou rychlost.

Rané adaptivní tempomaty fungovaly jen od určité rychlosti, a třeba vozy někdejšího koncernu PSA (Peugeot-Citroën) dlouho neuměly používat brzdy – pokud bylo potřeba zpomalit víc, než co dovolilo brždění motorem, prostě zobrazily varovnou hlášku na přístrojovce a vypnuly se.

Moderní adaptivní tempomaty ovšem brzdí samy, a co je důležité, fungují až do zastavení. Proto je logicky nejlepší párovat je s automatickou převodovkou. Většina běžných adaptivních tempomatů umí samo zastavit, ovšem pro opětovné rozjetí je potřeba šlápnout na plyn, případně stisknout resetovací tlačítko. Pouze hrstka nejmodernějších vozů již zvládá takovou úroveň autonomního řízení, že vůz v některých případech – typicky v kolonách na dálnici – umí popojíždět zcela bez zásahu.

Tyto, a některé další vozy, jsou pak vybaveny i další nadstavbou tempomatu, který nejčastěji nazýváme jako „preditktivní“. Takový tempomat umí automaticky (případně po potvrzení řidičem) nastavit rychlost podle aktuálního limitu, a to i dostatečně dopředu, aby stihl zpomalit, než do oblasti s nižší povolenou rychlostí dojede. Stejně tak umí zpomalovat před zatáčkami, sjezdy nebo kruhovými objezdy.

Na samém závěru je potřeba připomenout, že i když je tempomat – a s ním i další funkce jízdní asistence – sebepokročilejší, zatím nemůže plně vynahradit řidičovu pozornost. Odpovědnost za jízdu je tedy stále na řidiči, a to až do chvíle, kdy se v autech objeví plně autonomní řízení, které již nebude zásahy řidiče vyžadovat. O jeho příchodu mluví už delší dobu třeba automobilka Tesla, ovšem jeho zavedení do skutečného provozu je stále odkládáno.