Šestikolka Tyrrell P34 byla hodně revoluční, ale vydržela jen dvě sezony

Nejdřív to byl velký šok, potom senzace, ale nakonec zklamání. Stala se totiž do té doby ve světě Formule 1 nevídaná věc. Na startovní čáru se postavil a závody jel šestikolový monopost Tyrrell P34. Věřte tomu nebo ne, ale v příštím roce uplyne padesát let od okamžiku, kdy designér a konstruktér Derek Gardner přišel za šéfem stáje F1 Kenem Tyrrellem s návrhem na neobvyklou formuli. Po prvotním šoku bylo hlavním mužem týmu rozhodnuto, že se postaví prototyp. A tak vznikl legendární Tyrrell P34, jediná šestikolová Formule 1, která se kdy proháněla po závodní dráze.

O ČEM SE V ČLÁNKU DOČTETE
Novináři projektu neveřili
Po první sezoně dobrý dojem
Šestikolka v československém tisku
Krušné chvíle Depaillera
Neúspěšná druhá sezona
P34 ve filmu 

Projekt 34, jak byl vývoj nové formule nazván, nebyl první Gardnerovým výtvorem. Podle portálu wikipedie od konce 60. let většina týmů Formule 1 používala třílitrový osmiválcový motor Ford Cosworth DFV o maximálním výkonu 295 kiloWatt.

Jednou z mála automobilek, která vyvinula svůj vlastní motor, byla stáj Ferrari s dvanáctiválcem s výkonem přesahujícím 370 kiloWatt. A protože se zbytek startovního pole chtěl rudým vozům z Maranella vyrovnat, ale neměl prostředky na vývoj vlastního motoru, přicházeli někteří konstruktéři s nápady, jak zlepšit jízdní vlastnosti svých vozů.

Už v roce 1968  přišel Derek Gardner (19. září 1931 – 7. ledna 2011) se stájí Lotus s nápadem udělat monopost poháněný všemi čtyřmi koly. Vůz se ale špatně ovládal a ani modernizace ani celý nový monopost Lotus 63 tyto problémy nevyřešily. O rok později se Gardner rozhodl spolupracovat se stájí Matra na vývoji čtyřkolky s turbínovým motorem, ale objevily se stejné potíže. Web Project – 34, který se věnuje kompletní historii šestikolové formule Tyrrell, uvádí, že Gardner z vlastní iniciativy začal přemýšlet, jak tento problém vyřešit.

„Jedna z myšlenek byla nahradit přední poháněná kola dvěma menšími koly, které by lépe rozložila váhu monopostu a jejichž malá stopa by poskytovala další výhody,“ píše se na webu Project – 34. Jak se později ukázalo, skutečně to vedlo k lepšímu vedení auta v zatáčkách, ale vůz byl těžší a bylo špatně vidět na malá přední kola.



Konstrukci chtěl její tvůrce spojit s již vyvinutým turbínovým motorem. Spolu s Andym Granatellim, který se také podílel na návrhu Lotusu 56, nakreslili návrh monopostu vozu pro závody Indy car se šesti koly poháněný turbínovým motorem. USAC, tehdejší řídící rada závodů Indy car, ale start takového vozu v závodech nepovolila.

Když se Derek Gardner stal šéfdesignérem stáje Tyrrell, bylo potřeba nahradit rychle stárnoucí monopost Tyrrell 007. V létě roku 1974 představil  Kenu Tyrrellovi  (3. května 1924 – 25. srpna 2001) koncept monopostu Formule 1 se šesti koly a turbínovým motorem a vysvětlil mu výhody konstrukce.

Po prvotním šoku se Ken Tyrrell rozhodl udělat prototyp vozu a firma Goodyear, v té době jediný výrobce pneumatik pro Formuli 1, se rozhodla vyhovět tomuto projektu a zajistila výrobu malých desetipalcových předních kol. V roce 1975 se na projektu začalo v utajení pracovat. Wikipedie uvádí, že kromě nejužšího okruhu vývojářů, nikdo nevěděl nic o tom, co se chystá. Gardner si myslel, že koncept je tak radikální, že by auto mělo dostat jedinečný název, na rozdíl od následování tradice vozů Tyrrell s označením 00, a tak se zrodil Projekt 34.

Podle portálu Formule – magazín byl v září 1975 první prototyp šestikolového vozu F1, vzniklý ještě přestavbou Tyrrellu 007, představen veřejnosti. Tehdy ještě Tyrrell tvrdil, že se jedná jen o experiment. „Výsledky prvních zimních testů v Silverstone byly tak katastrofální, že chtěl projekt zastavit. Jenže i na nezdařeném prototypu mu Gardner dokázal pravdivost svých teoretických propočtů,“ píše se na webu Formule – magazín.

Motorističtí novináři nemohli při prezentaci vozu uvěřit, že něco takové může jezdit, ba dokonce závodit. „Mysleli si, že je to žert a projektu se vysmívali,“ píše se na webu Project - 34.

• Tyrrell P34 na videu: 
Ken Tyrrell plánoval oznámit P34 světu na akci, která se měla konat v hotelu Heathrow Hilton 22. září 1975, ale když se zeptal svého blízkého přítele Denise Jenkinsona, renomovaného novináře motoristického sportu, zda by se mohl zúčastnit, Denis mu řekl, že má jiné plány, Ken se proto rozhodl dát udělat mu soukromou prohlídku u něj doma, dva týdny před oficiálním představením s tím, že mu Denis musel slíbil, že do oficiálního odhalení o tom nepromluví ani slovo.

Takže, aniž by vlastně věděl, co má Ken za lubem, přišel Denis na návštěvu a po uvítacím šálku kávy a povídání si jej Ken vzal na zahradu, kde uprostřed trávníku stál prototyp Tyrrell P34, první šestikolový vůz F1! Jenkinson, známý tím, že věděl o všem, co se kolem F1 děje, oněměl a zůstal v úžasu stát. Celý příběh Denisova prvního setkání s P34 je možné si přečíst v jeho skvělé knize Jenks – vášeň pro motoristický sport, v originálu Jenks – A passion for Motor Sport (Motor Racing Publications Ltd., 1997)

Formule – magazín také upozorňuje na problémy monopostu. Od počátku se podle něj projevovaly dva. Vzhledem k tomu, že přední kola se otáčela rychleji než zadní, měly přední pneumatiky tendenci odtrhnout se od ráfku. To se nepodařilo nikdy zcela odstranit.

Druhým problémem byli jezdci, kteří si stěžovali, že se se čtyřmi koly„netrefí“ přesně do zatáčky. Patrick Depailler, který se podílel na vývoji svůj jezdecký styl šestikolce dokázal přizpůsobit, zatímco Jody Scheckter jí nikdy zcela nepřišel na chuť. Alespoň prosadil okénka v kokpitu, která umožnila lépe sledovat zadní pár předních kol. Největším technickým problémem nakonec zůstaly přední brzdy. Jejich chlazení se nikdy nepodařilo zcela vyřešit.



Kvůli technickým problémům nemohla auta Tyrrell P34 nastoupit do prvních tří závodů sezony 1976 a jezdci museli jet ještě ve starých 007. První vůz Tyrrell P34 proto vyjel ve čtvrtém závodě v Jaramě, ve Španělsku, pilotovaný Patrickem Depaillerem. Byl rychlý a kvalifikoval se jako třetí, jeho týmový kolega Jody Scheckter ve voze Tyrrell 007 se kvalifikoval jako 14. Patrick Depailler se držel v závodě na třetím místě do doby, kdy mu ve 26. kole odešly brzdy a musel odstoupit, ale i tak zanechal dojem.

Nejsvětlejší okamžik vozu podle portálu wikipedie přišel na švédské Grand Prix, kde se povedlo Jodymu Scheckterovi vyhrát závod a Patrick Depailler dojel na druhém místě, čili zaznamenali takzvaný double. Oba jezdci zajížděli slušné výsledky i po zbytek sezóny. Například ve famózním posledním závodě sezóny za deštivého počasí na trati v Japonsku, kde Niki Lauda odmítl závodit, Jody Scheckter dojel na 2. místě. Přes všechny možné problémy bylo toto vozidlo jedno z nejúspěšnějších v sezóně. V celkovém pořadí byl Scheckter třetí a  Depailler čtvrtý a tým Tyrrell získal 3. místo v Poháru konstruktérů.

• Patrick Depailler na trati v Monaku v roce 1976 komentuje jízdu P34
Pozornosti samozřejmě revoluční vůz F1 neušel ani novinářům v tehdejším Československu. Sportovní týdeník Stadion jej v roce 1976 představil jako šestikolové monstrum a listopadové číslo 46 v závěrečném ohlédnutí za sezonou psalo o možné ještě lepší sezoně 1977. Také o tom, že by se trend šesti kol mohl ujmout a mohly by na něj přejít i další stáje.

Jednu z největších zažil při ročníku 1976 v kanadském Mosportu. Dlouho se držel v závětří Huntova McLarenu, a to až do 75. kola z celkových osmdesáti. Zdálo se, že má kýžené vítězství na dosah. Pak ale jakoby se „šestikolka“ zbláznila. V šíleném tempu vůz létal napříč tratí sem a tam a slabší povahy si zakrývaly oči v předtuše havárie.

Naštěstí zavlál šachovnicový prapor a tyrrell se startovním číslem 4 ani neabsolvoval čestné kolo. Depailler pak zastavil před tribunou s VIP hosty a poté, celebrity necelebrity, vyprázdnil důkladně žaludek a pak se v mdlobách skácel. Popraskalo mu totiž palivové potrubí a výpary putující do kokpitu udělaly svoje. „Čtyři kola před cílem jsem měl před očima černo,“ svěřil se podle portálu F1 News tenkrát Depailler.

V sezoně 1977 Depailler zažil další kuriózní příhody. „V Brazílii mu povolil řemínek přilby, ale jízda jednoruč a snaha si výstroj upravit znamenala „hodiny“. V Monacu se pral se slábnoucím účinkem brzd a místy manipuloval s jejich regulátorem způsobem, že vůbec nedržel volant. Po sezóně přiznal, že druhé místo v Kanadě a zejména třetí v Japonsku, kde kolo před cílem odpadl jeho krajan Laffite, byly jen malou kompenzací za neuvěřitelnou smůlu,“ píše F1 News.

Již zmiňovaná sezona 1977 byla pro P34 labutí písní. Tyrrell získal nového sponzora a tým se snažil šestikolku maximálně vylepšit. Vyvinuto bylo nové šasi, lehké a aerodynamické. Do formule se nainstalovalo množství nových elektronických prvků. Jak píše web Project – 34, hodně se od tohoto monopostu očekávalo. Jenže… Vyskytla se řada nových problémů, hlavně s elektronikou.

Z týmu odešel Scheckter do nově vzniklé stáje Wolf a nahradil ho švédský závodník Ronnie Peterson. Sezona začala závodem v Argentině. Depailler se kvalifikoval na slibném 3. místě a Peterson na 14. místě, ale ani jeden z jezdců závod nedokončil.  Nedařilo se ani v dalších závodech, protože P34 měly skoro při každé Velké ceně nějakou závadu. 

Tyrrell i  Gardner dělali maximum pro zlepšení, do každého závodu na monopostu něco pozměnili, ale k úspěchu to nevedlo. Gardner se rozhodl s Formulí 1 skončit. Nahradil ho Maurice Phillippe. Ten se také snažil, ale kýžený výsledek to prostě nepřineslo. Na konci sezony byl Peterson celkově 14. v pořadí jezdců a Depailler skončil na 9. místě. Tým Tyrrell byl v Poháru konstruktérů šestý.



Navíc koncern Goodyear se po skončení ročníku 1977 rozhodl dále už nevyrábět speciální malá přední kola a éra šestikolek tak po dvou sezonách definitivně skončila. Podle portálu Formule 1 se fatálním pro celý projekt stala zprvu nenápadná událost, a sice vstup Michelinu mezi dodavatele pneu F1.

Goodyear veškeré své vývojové kapacity věnoval vývoji normálních pneumatik a na malé přední gumy pro šestikolku se už prostě nedostávalo kapacit. Největší výhoda šesti kol, lepší sezení vozu v zatáčce, byla pryč. Pro rok 1978 se Tyrrell vrátil zpět na 4 kola a P34 postupně prodal soukromým sběratelům.

Revoluční P34 si kromě těch, kteří se snažili získat v seriálu mistrovství světa body, vyzkoušeli i další piloti F1. Usedl do něj a projel se s ním například trojnásobný světový šampión Jackie Stewart. Historické snímky dokazují, že si jej vyzkoušel i Didier Pironi.

• Jackie Stewart po jízdě v P34
Tyrrell P34 si zahrál i ve známém filmu z roku 2013 Rivalové, v originálu Rush, režiséra Rona Howarda. Portál Project – 34 popisuje, že ve filmu účinkující vůz číslo 4 je podvozek č. P34/2, na kterém závodil Patrick Depailler v roce 1976. Vůz číslo 3 je podvozek P34/6 z roku 1977, který v současnosti provozuje Martin Stretton. Oba byly opatřeny markingem, aby vypadaly jako vozy z roku 1976.

• Trailer k filmu Rivalové
Šest kol zkoušeli i jiní. Například stáje March a Williams. Jenže jejich koncepce stavěla na čtyřech kolech vzadu. Nikdy se však tyto vozy nedostaly dále jak do fáze testování. Do závodu nebyly vpuštěny.