Řidili jste ho? Opel Calibra bylo kupé bez sexappealu, přesto ho mnozí milovali

Kupé mají být sexy, krásná, přitažlivá a také bavit řidiče v každé zatáčce. Ani jedno z toho Opel Calibra neplnil, míto toho štval poruchami. Osmdesátá léta byla v kategorii kupé doménou hlavně japonských sportovních vozů. Němci hledali, jak proniknout mezi mladé řidiče, kteří nemají na drahé luxusní vozy, ale chtějí vypadat za volantem dobře. U Opelu vznikl projekt kupé s praktickou zádí typu liftbeck, které nazvali Calibra. Za jeho vzhledem stáli především dva muži – tehdejší šéfdesignér GM Wayne Cherry a Němec Erhard Schnell. Výsledek jejich práce byl ale poněkud - jak to jen říci kulantně – nudný. A to nejen z dnešního, o 30 let modernějšího pohledu.

Přesto se dostupné auto stalo v Evropě velmi populární. Podařilo se mu například porazit Ford Probe, který byl pro Starý kontinent zkrátka moc americký. Naopak ve Velké Británii ale dávali řidiči přednost stylově hranatému Roveru 200 Coupé. A nepomohl ani fakt, že se v Albionu Calibra prezentovala tradičně pod značkou Vauxhall. Mimochodem to nebyla jediná její přezdívka, v USA se prodávala jako Chevrolet a v Austrálii jako Holden. Šlo tedy vpravdě o světový model. A to GM po roce 1990, kdy koupil Saab, zvažoval ještě verzi se znakem švédské značky! Naštěstí ta si zachovala tvář svým parádním kupé od řady 900.

Proč naštěstí? Problém Opelu Calibra byl v tom, že ačkoliv karoserií kupé sliboval zábavné jízdní vlastnosti, skutek utekl. Auto jako základ využívalo techniku sedanu Opel Vectra generace A, který se právě nechlubil zajímavými jízdními vlastnostmi. Alespoň se auto mohlo vytáhnout tím, že je nejaerodynamičtějším vozem světa. Mělo koeficient odporu vzduchu Cd = 0,25, což ho na přední příčce podrželo na deset let, dokud nepřišly modely jako Honda Insight nebo Audi A2.



Opel Calibra je mezi veřejností především známý jako „předokolkové“ kupé. V roce 1990 se ale představilo i ve verzi s pohonem všech kol. Ten byl dostupný pro model s nejsilnějším motorem, tedy dvoulitrovým benzinovým řadovým čtyřválcem okořeněným o turbodmychadlo. Šlo o jednotku s interním označením C20LET, který jste mohli najít i některých jiných Opelech, jako byly sportovní Kadett 200t S či Astra 200t S a sedanu Vectra. Agregá dosahoval výkonu 204 koní a maxima točivého momentu 280 Nm.

Calibra používala stejný systém 4x4 jaký se objevil už v britském modelu Vauxhall Cavalier. Vynikal zejména svou nespolehlivostí a drobnými problémy, které majitele trápily poměrně pravidelně. Například bylo nutné přehodit přední pneumatiky se zadními po 24 tisících ujetých kilometrech. Převodovka měla tendenci k rychlému opotřebení a opravy byly drahé.

Nicméně výhodou modelu s pohonem všech kol byl fakt, že kvůli jeho vestavbě museli inženýři sáhnout do podvozku. Zadní náprava s nezávislým zavěšením tak nebyla z Vectry, ale z vyspělejší Omegy, což autu dodalo o něco lepší jízdní vlastnosti. Na druhou stranu bylo o poznání těžší a tak se znovu příliš zábavy nekonalo. I proto z celkového počtu téměř čtvrt milionu vyrobených kusů za roky 1989-1997 vzniklo necelých 3400 aut s pohonem všech kol.

Opel, potažmo GM, měly s Calibrou na začátku velké plány. Uvažovalo se nejen o zmiňovaném rozšíření výroby ještě o model Saabu, ale i o dalších variantách. Ve hře tak byl například kabriolet, který dokonce vznikl ve dvou prototypech. Autu to kupodivu docela slušelo. V roce 1995 se ale začaly nad Calibrou zatahovat mračna, to když Opel přestal vyrábět Vectru generace A a přistoupil na další.



Calibra ještě vydržela dva roky. Přes očekávání některých dobových médií se ale do produkce ve formě nástupce už nikdy nedostala. Opel se sportovních modelů ještě úplně nevzdal. Vznikl dnes už také zapomenutý miniaturní Tigra, italské studio Bertone pak pro Astru připravilo kupé. Astra nakonec jezdila i jako kabriolet a tři roky poté, co Calibra skončila, vyjel na ulice ostrý Opel Speedster. Pro další auto už nebylo místo. Dveře se tak za Calibrou definitivně zavřely.

A jak je to dnes s ojetimami? Čtvrt století staré kousky si drží cenu nejčastěji okolo 50 tisíc, ale za zachovalý model se platí i 80 tisíc korun. Za tuto částku už najdete i šestiválcovou verzi, které vzniklo 12 tisíc kusů a chlubila se dospělejším jízdním projevem. Čtyřkolky v Česku prakticky neexistují. V Německu výjimečně na nějaký kousek narazit lze. Cena se pohybuje kolem 4000 eur.