Prvního Čecha na Dakaru naše média ignorovala. V závodě si prošel peklem

I když se za první českou účast na slavné Rallye Paříž-Dakar často považuje start posádek dvou kamionů značky LIAZ v roce 1985, pravda je trochu jinde. První Čech na Dakar vyrazil už v roce 1983, na motocyklu. Závodil ale v barvách Švýcarska. A tehdejší československá média jeho účast ignorovala, onen závodník byl totiž emigrant. Řeč je o Miroslavu Kubíčkovi, vůbec prvním Čechovi na startu legendární rallye Paříž-Dakar. Do nejtěžší rallye světa přitom nastupoval pouze se zkušenostmi z motokrosu. Do pouště se pak ale vrátil ještě dvakrát.

Kubíčkova rodina emigrovala z Československa po známých událostech v srpnu roku 1968. Novým domovem tehdy ještě mladého nadšence do motorek bylo Švýcarsko, kde si postupně vytvářel lásku k motocyklům a motokrosovému závodění.

V 80. letech tak už byl aktivním účastníkem různých motocyklových závodů, největší životní zkušenosti mu ale přinesla až účast v pátém ročníku dakarské rallye, která v tu dobu teprve nabývala na divácké popularitě.

Rozhodnutí k nastoupení do závodu navíc přišlo vskutku volnomyšlenkářsky. V motokrosu Kubíček už nestačil mladší konkurenci, a tak si společně s jedním ze svých švýcarských kamarádů položili klasickou otázku: „Proč to nezkusit?". Na své počínání vzpomínal například v jednom dílu pořadu Svět motorů, který odvysílala Česká televize.

V roce 1983 mělo všechno začít. Celé dva roky předtím, než se na Dakar oficiálně vydala československá posádka kamionů LIAZ. Kubíček i se svým kolegou však tušili jen velmi málo, co je vlastně během 12 000 kilometrů dlouhého závodu čeká.

Na tvrdé podmínky afrického kontinentu a na nekonečně dlouhé etapy neproběhla vlastně žádná příprava – ani fyzická, natož psychická. Krutá realita nejtěžšího závodu světa uhodila Kubíčka po startu velmi rychle.

Čech startující pod švýcarskou vlajkou byl součástí soukromého týmu Swiss Moto Ball, který tvořilo šest motocyklů a tři doprovodná vozidla. Náš „neoficiální reprezentant" usedl na upravenou KTM GS 560 s motorem o objemu 560 ccm a zvětšenou nádrží na 50 litrů paliva.

První nepříjemností, se kterou se musel Kubíček po startu rallye opětovně vypořádávat, bylo čekání na doprovodná vozidla, která jezdila stejnou trasu jako závodníci, avšak do cíle etapy často dorážela až několik hodin po nich. Někdy i pozdě v noci.

To týmu zapříčinilo nedostatek jídla a energie, kterou notně potřebovali k další štaci závodu. Se zoufalou situací se Kubíček vypořádával stejně zoufalým krokem.

Vyjídal zbytky jídla z vyhozených plechovek ostatních týmů, aby další den nevyjížděl zcela vyhladovělý.

Na psychice i fyzičce závodníků se to samozřejmě podepsalo, když měli před sebou denně i 700 km dlouhou jízdu. Nepřipravenost na dobu strávenou o samotě v sedle motocyklu si také vybírala svou daň.

 

Přicházel nedostatek motivace pokračovat dál a absence osobní podpory. Tím více, když došlo na technické problémy. Proražené duše pneumatik byly na denním pořádku. Opravu zajišťovala lepící sada a kola se foukala klasicky ruční pumpičkou.

Když se únava, frustrace a beznaděj hromadily čím dál více, myšlenky na odstoupení ze závodu se Kubíčkovi nejednou promítaly v hlavě.

Přidejte k tomu písečnou bouři, kvůli níž se zrušilo hned několik etap a ve které se tehdy ztratilo na 40 závodníků, a máte zde opravdu drsnou ochutnávku rallye Paříž-Dakar.

Miroslav Kubíček ale závod dokončil a dokončil ho při svém prvním startu na obdivuhodném 18. místě z celkových 132 účastníků na motocyklech. Jednalo se o naprostý úspěch, přičemž cíl uviděli i další tři členové týmu.

Ve Švýcarsku si díky tomu Kubíček užil svou dávku popularity, u nás o něm však nikdo nevěděl. Československá média ho jako „emigranta-zrádce" z politických důvodů zcela ignorovala.

Po dokončení vyčerpávajícího závodu se členové týmu zařekli, že znovu Dakar absolvovat nebudou. Krátce poté ale vysílení opadlo a rozhodli se příští rok startovat znovu, tentokrát už řádně připraveni.

Do startu v roce 1984 se tak začaly řešit problémy z prvního závodu. Probíhal například trénink výdrže sezení v sedle motocyklu, únava pokrouceného zápěstí při neustále plném plynu se pak v závodu řešila fixací plynové rukojeti lepicí páskou.

Takzvaná „gafa" páska se pak využila i pro stabilizaci řidičovy hlavy, kterou proudící vzduch tlačil dozadu a způsoboval bolesti krční páteře. Helma se prostě dlouhými pásy přilepila k řídítkům, aby se hlava nezakláněla dozadu.

V jeho druhém závodě startoval opět na motocyklu KTM GS 560 a mezi konkurencí se držel v první patnáctce nejrychlejších. Bohužel kvůli poruše motoru nakonec dokončil na 35. místě celkově.

K jeho radosti ale vyhrál poslední etapu u Růžového jezera a úspěch ho povzbudil, odhodlal se zkusit start na Dakaru i další rok.

Tento krok se mu bohužel vymstil, protože si při svém třetím pokusu na dakarské rallye zlomil zápěstí, které díky nedostatečné péči nakonec špatně srostlo a Kubíčkovi předčasně skončilo motocyklovou kariéru.

Neštěstí zabolelo o to víc, že se v tomto posledním závodě držel už v první šestici těch nejrychlejších a k vítězství neměl daleko.

Ačkoliv se zkušený motorkář na Dakar jako závodník už nevrátil, v motorsportu pokračoval na čtyřech kolech a zase šlo o off-roadové závodění.

V terénních vozech značek Range Rover, Daihatsu, Fiat či Toyota se zúčastňoval mnoha vytrvalostních závodů po celém světě. Mezitím se dále zabýval stavbou závodních aut a ve svém oboru byl vyhlášeným specialistou na úpravy tlumičů.

Později Kubíček dílnu předal svému mladšímu zaměstnanci a veterán Dakaru si v důchodu užívá zaslouženého odpočinku. Občas si stále zajede nějakou tu rallye a aktivně podporuje svého syna, který se motorsportu věnuje také.

Mimo to je Miroslav Kubíček stále i přes své prvenství dodnes trochu opomíjenou postavou českého motorsportu.