Když potřebujete vozit hodně hraček a kočárků: Test ojetého Hyundai i40 kombi

V naší recenzi se zaměřujeme také na kvalitu a trvanlivost materiálů v interiéru velkého modelu korejské značky Hyundai. Typ i40 kombi ve stáří sedmi let se už pořídit i za méně než tři sta tisíc korun. Doby, kdy se za ženské auto podkládaly jen malé městské hatchbacky, jsou dávno pryč. Dnes už si řidičky pořizují třeba také SUV nejrůznější velikosti nebo kombi, případně MPV. Jedním velkých aut, které se navíc dá pořídit poměrně výhodně, je Hyundai i40. Podrobil jsem ho redakčnímu testu.

Na konkrétní testovaný exemplář se můžete podívat do naší komentované fotogalerie.

To, že jde o vůz, který je v oblasti ojetých vozů velmi vyhledávaný, potrzuje rovněž Filip Kučera z Auto ESA. “Hyundai i40 již není v nabídce výrobce z důvodu poklesu poptávky po vozech střední třídy. V Evropě neměl příliš velký úspěch, a to se promítá do poměrně omezené nabídky na sekundárním trhu,” říká.

Podle něho bude Hyundai i40 vyhovovat potřebám řidiček s velkou rezervou. Zvláště maminky, které převážejí děti, ocení velký prostor pro dětské sedačky vzadu a objemný kufr na kočárky, kola, tašky a další dětské potřeby.

V Auto ESA jsem pro test získal exemplář, který vyrobili v roce 2015. Od té doby zvládl najezdit 112 tisíc kilometrů. V ceně vozu, který se aktuálně nabízí za částku 290 000 Kč je také turbodiesel s výkonem 136 koňských sil, automatická převodovka, mlhová světla, kola z lehké slitiny, střešní ližiny, mlhová světla, rádio a klimatizaci., Ta je ovšem jen mechanická. Navíc, její ovládání v porovnání s konkurenty poněkud atypické. Tlačitko pro úpravu teploty je poněkud daleko od řidiče, až na pravé straně centrálního panelu palubní desky.

Vnější tvary vozu jsou důsledkem designového směru, který v minulosti korejská značka využívala. Takzvaný fluidní design byl inspirován přírodou a proto se na na karosérii i v interiéru objevují také třeba výrazné vlnovky. V hlavních světlech je vidět dramatická LED vlna, která má funkci denního svícení, také palubní deska je tvaru vzedmuté mořské hladiny.

Při obhlídce zevnějšku jsem na autě nenašel žádné zjevné stopy poškození, unitř pak léta používání prozrazoval pouze ohmataný kožený povrch volantu. Jinak je znát, že na kvalitě a zpracování používaných mateirálů Hyundai nešetřílo. Třeba spínač světel vypadá také po letech velmi luxusně.

Přední sedačky mají dostatečně rozměrné sedáky i opěradla. Jen bych místo páčky pro nastavování sklonu opěradla uvítal přesnější růžici se šroubem. Správnou polohu na nich si však najde řidič(ka) každého typu postavy. Také díky solidnímu rozsahu nastavování volantu a výškově nastavitelným bezpečnostním pásům.

Vzadu je místa dostatek. Také dospělí jedinci s výškou kolem 185 centimetrů si za stejně velké přední cestující sednou s rezervou pěti centimetrů před koleny a nad hlavou.

Zavazadlový prostor je dobře přístupný. Díky nízko umístěné nákladové hraně, která je v jedné rovině s podlahou kufru, se budou dovnitř nakládat také těžší předměty. Navíc se neodře práh, neboť je chráněn plechem. Pod dnem jsou ještě přihrádky na drobnosti. Jsou ovšem poněkud mělké. Lyžaři budou postrádat otvor v zadním opěradle, kterým by mohli do kabiny prostrčit svá “prkénka”.

V kabině je dostatek prostor na odkládání drobností. Třeba do boxu pod úložnou opěrkou nebo do sítěk na zadní straně předních opěradel.

Motor je po nastartování ve studeném stavu poněkud hlučný a nekultivovaný, po ujetí pár kilometrů se ale ztiší. 136 koňských sil není sice bůhvíjaká síla, ale pro většinu jízdních situací postačuje. Ke spolupráci se šestistupňovou samočinnou převodovkou jsem neměl žádných výhrad. Brzdy mají dostatečnou účinnost a jejich účinek se dá dobře dávkovat postupným zvyšováním tlaku nohy na pedál.

Auto se při jízdě povolenými rychlostmi a v nepříliš náročném terénu odmění příjemnou spotřebou. Palubní počítač po ukončení testování ukázal průměr 5,9 litru nafty, pokud byste se vyhýbali dálnicím a městu, pak byste mohli na stokilometrovoé vzdálenosti ušetřit ještě další celý litr nafty. Tento motor rovněž ještě nevyžadoval doplňování Ad Blue.

Na kvalitním povrchu působí auto velmi příjemně. V zatáčkách se sice trochu více naklání, ale vzhledem k tomu, že se nejedná o model určený k nějakému sportování na členitých okreskách, vadit to zřejmě budoucímu majiteli nebude. Nic podstatného se nezmění, ani když pomocí voliče jízdních režimů přepnete vůz do sportovního módu. Ten pouze ponechá před přeřazením motor déle ve vyšších otáčkách. Toho pak lze využít při předjíždění, které je ale i tak lépe si vzhledem ke spíše laxnímu pružnému zrychlení předem dobře rozmyslet.

Řidiče ještě na hrozící nebezpečí neupozorňují žádné bezpečnostní asistenty. Na druhou stranu tak není třeba vypínat pro mnohé lidi otravný systém pro udržování vozu v příslušném jízdním pruhu.

Zejména záď vozu nervózní, pokud se ocitnete na silnici s horším povrchem. Tam rozhodně doporučuji zvolnit.

Hyundai i40 v podobné stavu a s nájezdem kilometrů jako měl tento testovaný kousek může ještě docela dlouho dobře sloužit. Stvrzuje to také Filip Kučera z Auto ESA. “Co se týká techniky, můžeme na základě zkušeností vyzdvihnout úsporné a spolehlivé naftové motory a dobře fungující automatické převodovky. Slabší stránkou je nižší životnost spotřebních dílů podvozku, například brzd nebo čepů,” uzavírá.


Doporučuje Filip Kučera z Auto ESA

Konkurent Ford Kuga

Ford Kuga

Plusy:

vyšší pozice za volantem

robustní karoserie

usazování dětí do sedaček

Mínusy:

nakládání kufru do větší výšky

spolehlivost automatických převodovek



Opel Corsa

Plusy:

nižší náklady na pořízení a provoz

skvělé parkování

levné díly karoserie

Mínusy:

méně místa vzadu

méně pohodlný podvozek



C4 Picasso

Plusy:

variabilní vnitřní prostor

mnoho odkládacích míst

snazší nakládání

Mínusy:

budíky mimo zorné pole řidiče

ovládání automatu páčkou pod volantem