Co možná nevíte o svém automobilu: autoskla nejen pro krásný výhled na svět (6. díl)

Zasklení určitých částí karosérie se u vozidel bez koňských spřežení začalo objevovat začátkem 20. století. Protože automobily dosahovaly stále vyšších rychlostí, byla to především čelní skla, která měla řidiče a posádku chránit před proudícím vzduchem. Dražší a luxusnější vozy měly zasklené i celé kabiny, často jen pro cestující, řidiči si jako obslužný personál luxusu moc neužili. Nicméně první autoskla sice chránila před větrem, ale nikoliv před odlétajícím kamením, tehdy používané běžné sklo se okamžitě tříštilo. Tato vlastnost byla nebezpečná i při haváriích, kterých s houstnoucím provozem přibývalo.

Už v roce 1903 jistý francouzský chemik jménem Edouard Benedictus vynalezl vrstvené neboli laminované sklo. Všiml si, že sklo pokryté tenkým filmem zaschlého kolodia při pádu sice popraská, ale nerozletí se na střepy a zůstane pohromadě. Jeho princip se však při výrobě automobilů uplatnil až ve 20. letech. Výrobci jen pozvolna ocenili výhody zpevněných skel, která dokázala mnohem lépe než běžná zamezit zraněním při haváriích a ochránit posádku při běžném provozu. Ovšem kvalit a pevnosti dnešních vrstvených skel ani zdaleka nedosahovala. Ve 30. letech se začala používat i skla temperovaná či jinak řečeno kalená. Čelní skla zůstala doménou vrstvených skel, kalená se používala na boční a zadní skla. A tento úzus zůstal zachován až do moderní doby.

Dnešní autoskla neplní pouze funkci ochrany před nepříznivými klimatickými podmínkami, větrem či odletujícími kamínky. Plní také funkci bezpečnostního prvku, protože přispívají k pevnosti karosérie.

Čelní vrstvená skla

Moderní vrstvená skla se skládají ze dvou i více vrstev pevného skla, mezi které se vkládá PVB fólie. Dříve se hojně používala skla upevňovaná do karosérie pomocí pryžového těsnění. Výhodou byla snadná montáž i výměna čelního skla. Ovšem těsnící pryž měla omezenou životnost a také usazení skla v karosérii nevynikalo pevností. U moderních vozů se tento princip už v podstatě až na pár výjimek nepoužívá. Jedním z důvodů je to, že takto upevněná skla nejsou schopna vydržet tlak vystřelených airbagů, navíc jen velmi málo přispívají k pevnosti karosérie. Naprostá většina vozů má dnes skla lepená. Vyznačují se mnohem pevnější fixací do karosérie, nicméně jejich výměna je mnohem náročnější.

Vrstvená skla vznikají spojením dvou vrstev vytvarovaných skleněných dílů, mezi něž se vkládá neprůhledná PVB fólie. Tyto vrstvy se pak v lisu pod velkým tlakem lepí k sobě a poté putují do pece, kde se teplem fólie zprůhlední a dokonale spojí skleněné části k sobě. Na hotové čelní sklo se nanáší okrajový rámeček z keramických materiálů, na který se aplikuje vrstva lepidla a přiloží se na karosérii. Tím vznikne pevný a trvanlivý spoj a sklo se stává součástí karosérie.

Moderní lepená vrstvená skla jsou natolik odolná, že fungují jako vysoce odolná opora střechy a sloupků karosérie, u otevřených vozidel jsou velmi platnou součástí bezpečnostní „klece“. Čelní okna jsou dokonce natolik odolná, že už nehrozí, že by při nárazu posádka vyletěla skrze ně ven, navíc mají za úkol v momentě nárazu fungovat jako opora pro čím dál rozměrnější airbagy.

Boční kalená autoskla

Kalená skla mají stejné ochranné a bezpečnostní funkce jako vrstvená, jen se používají pouze na boční a zadní skla a vyrábějí se jinou technologií. Jde většinou o jednovrstvá skla bez PVB fólie, která se při výrobě zahřívají na vysoké teploty a pak prudce ochlazují. Díky tomuto procesu se rychleji ochlazuje povrch skla, zatímco vnitřní část pomaleji. Následkem toho se ve skle vytvoří přepětí, které je pětkrát až desetkrát větší než u normálního skla.

Tato výrobní technologie přináší velmi pozitivní vlastnost kaleného skla. Pokud se rozbije, nevytváří klasické nebezpečné střepy, ale roztříští se na malé kousky s neostrými hranami. I když i kalená skla vykazují vysokou pevnost v tahu a tlaku, nedosahují odolnosti vrstvených skel proti nárazu a jsou samozřejmě i levnější. Ovšem na bocích a zádi vozidel se kalená skla nepoužívají primárně proto, že jsou levnější. Jde totiž i o to, že svými vlastnostmi ulehčují vyprošťování posádky z havarovaného vozu. V případě nouze je lze snadněji rozbít a zbytky rychle odstranit, což u skel vrstvených neplatí. Někteří výrobci však začínají uplatňovat vrstvená skla i na bocích a zádích svých vozů, především u dražších modelů. Mají sloužit jako prevence proti krádežím, zlepšují také zvukovou izolaci a lze je nabízet s tónováním. Takové vozidlo se ovšem stává noční můrou pro záchranáře, protože podle zkoušek odstranění vrstveného skla trvá v průměru desetkrát déle než u kaleného.

Tónování autoskel

Zabarvená nebo také tónovaná skla se ve své podstatě vyrábějí podobně jako běžná vrstvená skla, ovšem zabarvení neobstarává fólie, nýbrž skleněné vrstvy (buď jedna, nebo obě). Jejich účelem je snížení intenzity světla pronikajícího do interiéru vozu a fungují i jako teplotní regulátor, filtr UV záření a ochrana proti oslnění. U tónovaných skel se používají většinou barvy zelená, modrá a měděná nebo různá intenzita „kouřového“ odstínu. Specialitou jsou samozatmavovací skla (sungate), která reagují na intenzitu dopadajícího světla a podle toho mění svůj odstín. S nimi se můžeme setkat u luxusních automobilů. Ne vždy se tónování používá u celých skel, příkladem můžou být protisluneční pruhy na čelních sklech. Ty mají chránit před oslněním slunečním svitem, většinou bývají zabarveny do zelena či modra. Někteří výrobci aplikují tzv. šedé protisluneční pruhy, které nejsou za běžných podmínek na skle viditelné a objevují se až při intenzivním slunečním světle dopadajícím v určitém úhlu.

Fólie na autoskla

Tónovací fólie na autoskla mají v podstatě stejné funkce jako tónovaná skla. Jejich výhodou je, že se dají na automobil aplikovat dodatečně a jsou i levnější. Napomáhají také bezpečnosti, protože plní funkci PVB fólie u vrstvených skel. Nicméně ne vždy je u nich garantována kvalita a pro jejich aplikaci platí jasná pravidla, za jejichž nedodržení hrozí postihy. Obecně platí, že čelní sklo nesmí mít propustnost světla nižší než 75 procent (ve vztahu k úplně čirému sklu, které má propustnost 100 procent) a propustnost u předních bočních skel nesmí klesnout pod 70 procent. Za nedodržení těchto hodnot hrozí pokuta pět až deset tisíc korun a zákaz řízení vozidla na 6 až 12 měsíců.

Pro ostatní skla není dáno žádné omezení, teoreticky je tedy možné mít skla zcela neprůhledná. Je evidentní, že aplikace zatmavovacích fólií na skla tónovaná už z výroby není možná. Pokud si necháváme fólie na skla vozu nalepit, vždy by mělo jít o fólie atestované a schválené, opatřené schvalovacím štítkem a měli bychom k nim vždy vyžadovat certifikační ověření, které obsahuje údaj o míře propustnosti fólie.

Vyhřívání skel

Velká většina moderních vozů je opatřena vyhříváním zadního okna u dražších a luxusnějších modelů mívají vyhřívání i skla čelní (Ford ale tuto vymoženost nabízí i u běžných vozů). Vyhřívání zadních skel zajišťují poměrně silné elektrické vodiče vetknuté do skla. Oproti tomu systém vyhřívání čelního skla se skládá s velmi tenkých elektrických vodičů, aby byl zajištěn nerušený výhled vpřed. Není to ovšem tak, že systém vyhřívání skel dokáže rozpustit libovolně silnou vrstvu sněhu či ledu. Ve skutečnosti elektrické vodiče rozehřejí jen mikroskopickou vrstvu vody, a tím oddělí sníh a led od skla samého. Pak už je snadné odstranit je mechanicky stěračem či smetáčkem a škrabkou. Existují i systémy vyhřívání jen pro klidovou polohu stěračů, které mají zamezit jejich přimrzání ke sklu v době jejich nečinnosti.