Jak Matford a Lanz Bulldog zamlžovali chemičku v Záluží proti bombardování

V souvislosti s nedávným objevem nevybuchlé letecké pumy v areálu chemického závodu v Záluží na Mostecku a pozornosti, jaké se její likvidaci dostalo, je možná dobré si připomenout, co se během 2. světové války dělalo pro to, aby se zásahy při bombardování závodu minimalizovaly. Jedním z procesů takzvané pasivní protiletecké obrany bylo umělé zamlžování. To se dělo i v mobilní formě, jak dokazují dobové snímky ze zkoušek, při kterých byly použity náklaďák Matford a traktor Lanz Bulldog.

• První nálet: 590 obětí a 1 500 pum do závodu
• VIDEO: Bombardování chemičky v Záluží u Mostu
• Několik způsobů vytváření mlhy
• Prvním vozidlem v akci byl náklaďák Matford
• Druhý nálet: většina pum skončila mimo závod
• Druhou zkoušku umělého zamlžení obstaral traktor Lanz Buldog

Chemický závod v Záluží u Mostu, tehdy v Maltheuern bei Brüx, zažil od května 1944 do března 1945 sedmnáct spojeneckých náletů. Z toho čtrnáct denních provedli Američané, jejich čtyřmotorové bombardéry Boeing B-17 Flying Fortress a Consolidated B-24 Liberator startovaly do akce buď ze základen na Britských ostrovech, kde byla dislokovaná 8. letecká armáda USA, nebo ze základen v jižní Itálii, odkud působila 15. letecká armáda USA.

Tři nálety byly noční, které provedly letounu Avro Lancaster, Handley Page Halifax nebo De Havilland Mosquito britského Bomber Command RAF.

První letecký útok na koncern Sudetenländische Treibstoff Werke (STW), jak se dnešní chemička Unipetrol RPA původně jmenovala, se uskutečnil v pátek 12. května 1944. Uskutečnily jej bombardéry 8. letecké armády USA. Bombardování si vyžádalo 590 obětí na životech.

„A to jak z řad zaměstnanců chemičky, tak i z řad válečných zajatců nebo totálně nasazených, kteří zde byli německými úřady vysláni na práci,“ řekl k prvnímu náletu Karel Otto Novák, předseda spolku Severočeský letecký archiv Most, který se historií II. světové války zabývá a stará se o chod expozice věnované tomu období v Mezinárodním památníku obětem II. světové války v Mostě. Do areálu závodu tehdy dopadlo 1 500 bomb.

Po první náletu se muselo vedení závodu zabývat otázkou zkvalitnění pasivní protiletecké obrany. Tu aktivní obstaralo protiletadlové dělostřelectvo, takzvaný Flak. Kromě urychlené výstavby velkokapacitních protileteckých krytů přímo v závodě došlo také na myšlenku uvalit prostor chemické továrny a jejího okolí do umělé mlhy, aby se spojeneckému letectvu zamezilo její dobré zaměření pro svržení bomb.

Podle historika Martina Veselého zde byla nasazena minimálně jedna rota protiletecké zamlžovací ochrany, takzvaná Luftschutz-Nebelkompanie.

„Na zamlžování se podíleli také závodní hasičské jednotky STW v čele s velitelem hasičů Oswaldem Tumou a samotní vyškolení zaměstnanci závodu, tak i příslušníci Ruské osvobozenecké armády (ROA), známí jako Vlasovci,“ píše v knize Do krytu! Protiletecká ochrana v severozápadní části sudetské župy 1939 – 1945 (Filozofická fakult UJEP Ústí nad Labem, 2008) autor Martin Veselý.

K vytváření umělé mlhy se provádělo několika způsoby. Nejjednodušší byla pomocí zamlžovacích kamen, v nichž se nechával hořet mazut a z nízkého komína se valil černý hustý dým.

Další metodou bylo zapalování speciální směsy v plechových korytech, která měla podobný účinek. K vytváření umělé mlhy se mohly používat též agregáty Nebelgerät Nb. 80, který byl po závodě například vezen na korbě automobilu nebo na povozu a rozstřikovala se z něj zamlžovací kyselina. Na konci období, kdy mělo být vše pro umělé zamlžení závodu připraveno, bylo v chemičce a okolí naistalováno 5 200 zamlžovacích stanovišť.



Jak již bylo zmíněno, zamlžovací zařízení se mohlo přepravovat i pomocí dopravních prostředků. Díky fotografiím víme, že do akce byla aktivně zapojena přinejmenším dvě vozidla. Dne 1. července 1944 byl při zkouškách účinnosti umělé mlhy použit nákladní automobil Matford F917WS, který se náremně podobal Renaultu AHS.

Na korbě měl umístěna zamlžovací kamna a jezdil ulicemi závodu, bedlivě sledován hasiči a závodní ochranou - Werkschutzem. Za kabinou řidiče byl připevněn železný plát, který jej měl chránit před žárem zamlžovacích kamen a před nepříznivými vlivy vytvářené mlhy na lidský organismus.

Umělé zamlžení bylo poprvé použito při náletu 21. července, kdy na chemickou továrnu zaútočilo 143 čtyřmotorových bombardérů 15. letecké armády USA ze základen v jižní Itálii. Tento způsob ochrany se zřejmě osvědčil, protože útok nebyl příliš úspěšný a většina pum skončila mimo areál závodu. Nálet si vyžádal 194 obětí na životech z Mostecka a Chomutovska. Do areálu závodu dopadlo 870 bomb.

Nákladní automobil Matford F917WS s přerušeními a modernizacemi vyráběly továrny Matford, Ford France a Simca v letech 1940 až 1960 v automobilce Poissy ve Francii. Vůz byl výsledkem spolupráce mezi firmou SA Mathis a Ford France. Nápadně se podobal Renaultu AHS. Měl kabinu nad motorem, kterým byl Ford V8. Jeho výroba probíhala v automobilce Poissy od března 1940 vedle o něco menšího Fordu model V8-51, který se také dlouho vyráběl v Německu. Původní továrna Matford byla poblíž Štrasburku, v blízkosti hranic s Německem. Kvůli možnému německému útoky po vyhlášení II. světové války byl závod na podzim 1939 preventivně přesunut do Poissy u Paříže. Při vypuknutí války objednala francouzská armáda z Matfordu 5 000 nákladních vozů a v prosinci 1939 zvýšila objednávku na 6 150, přičemž 150 vozů mělo být dodáno v lednu a 750 pak měsíčně v následujících měsících. Prvních 99 nákladních vozů Matford bylo armádě dodáno v březnu 1940 a dalších 300 v dubnu. V době, kdy německá vojska vstoupila 14. června 1940 do Paříže, mohlo být pro francouzskou armádu dokončeno kolem 1 200 nákladních vozů Matford.

Po záboru Francie byla továrna dána pod německou správu. Matford byl rozpuštěn na mimořádné valné hromadě 30. června 1940, ale model se nadále stavěl pod původním názvem pro německou armádu. Wehrmacht se snažil mnoho různých typů racionalizovat a standardizovat, a tak byla od února 1943 stavba vlastních nákladních vozů v Poissy zastavena ve prospěch v Kolíně nad Rýnem vyráběného modelu Ford V 3000 S.Dne 30. července se uskutečnila další zkouška umělého zamlžení. Tentokrát jezdil po areálu závodu traktor Lanz Bulldog se speciálně upraveným valníkem. Na něm byl umístěn nejen doslova a do písmene obří kotel chrlící dým, ale vpředu i vzadu na rámu navařená dvě železná koryta, která zase chrlila žlutou mlhu.

Stejný trénink umělého zamlžování se uskutečnil ještě 23. srpna, tedy pouhý den před třetím spojeneckým náletem. Dne 24. srpna se nad chemičku vrátily bombardéry 8. letecké armády USA ze základen na Britských ostrovech. Ale ani tato akce nemohla být ze strany spojenců hodnocena jako úspěšná, protože do areálu závodu tehdy dopadlo pouhých 720 pum. Je dobré připomenout, že při tomto náletu už zaměstnanci závodu mohli plně využít protileteckých krytů.

V různých verzích vyráběla německá firma Heinrich Lanz AG z Mannheimu v letech 1921–1956. Po prodeji firmy společnosti Deere & Company pokračovala výroba této řady pod jménem John Deere-Lanz až do roku 1960. Řada traktorů Lanz Bulldog patří k nejdéle existujícím a nejvlivnějším sériím traktorů vyráběných v Evropě. První z traktorů Lanz Bulldog spatřil světlo světa v roce 1921. Byl to levný a jednoduchý stroj s jednoválcovým dvoutaktním motorem se žárovou hlavou, jenž byl uložen na samohybném podvozku. Jeho konstruktérem byl Fritz Huber. Motor měl původně obsah 6,3 litru a postupně se jeho obsah zvětšil až na 10,3 litru. Jeho motor se žárovou hlavou byl sice poněkud primitivní, ale velkou výhodou byla jednoduchá obsluha a možnost používat jako paliva širokou paletu produktů nízké kvality, dokonce i odpadní oleje.

„Malá světlá výška a průměr kol prvního sériového traktoru HL Bulldog naznačují, že se při jeho konstrukci počítalo, že bude sloužit spíš jako pohon pro stacionární zařízení než pro polní práce,“ píše v knize Traktory světa autor Michael Williams (Slovart Praha, 2009). Traktor předběhl svou dobu tím, že byl standardně vybaven nohou ovládanými špalíkovými brzdami, jež působily na nákolky zadních kol. Traktory Lanz Bulldog patřily po dobu 30 let k nejvýznamnějším německým traktorům a podstatně ovlivnily úspěšné přijetí motorů se žárovou hlavou v řadě evropských zemí. Součet všech modifikací této řady, jež kdy sjely z výrobních linek po celém světě, přesahuje číslo 220 000 kusů.Tratkor Lanz Bulldog měl jednu velice podstatnou zvláštnost. Před nastartováním motoru bylo nutné podle Agroportalu24h nejprve letlampou do ruda rozpálit spodní část, takzvanou jímku, hlavy motoru. Poté se sundal volant s kusem hřídele, nasadil se ze strany traktoru na klikový hřídel a otočením se traktor nastartoval.

Proces nastartování trval minimálně několik minut. Po rozběhnutí musel řidič volant šikovně nacvičeným hmatem z roztočené klikové hřídele sundat, aniž by mu volant nafackoval nebo zlámal prsty. Pokud se mu to nepodařilo, neměl čím řídit.

Z dnešního hlediska byly motory traktorů Lanz-Bulldog zcela nízkootáčkové. Při volnoběhu lze zcela bezpečně rozeznat jednotlivé výbuchy. Protože motor byl dvoutaktní, při pomalé jízdě s plně naloženým přívěsem do kopce hrozilo nebezpečí, že po vstříknutí paliva píst nepřekoná horní úvrať a motor se rozeběhne v opačném smyslu, což by mělo za následek nežádoucí, neočekávané a velmi rychlé couvání traktoru dolů z kopce.



Společnost Heinrich Lanz vznikla v Mannheimu v roce 1860 jako dílna na opravy zemědělských strojů se dvěma zaměstnanci. Zpočátku vyráběla řadu zemědělských strojů jako řezačky slámy, malé mlátičky a poté parní lokomobily, předchůdkyně traktorů.

Vývoj firmy však nejvíc ovlivnilo zavedení výroby traktorů Bulldog. Prodej prvního sériového traktoru HL Bulldog překročil během čtyř let, kdy byl vyráběn, 6 000 kusů. Název Bulldog se v Německu, zejména v Bavorsku, dodnes obecně používá jako synonymum pro traktory.

Umělé zamlžení bylo několikrát při náletech ještě použito, ale později se od něj ustoupilo. A to nejen pro to, že přestalo být jako takové účinné a spojenecké bombardéry se naučily shazovat pumy do míst, kde právě bylo zamlženo. Ale ztěžovalo také pro protiletadlová děla vizuální zaměření útočících bombardérů.

Navíc se sníženou viditelností pomohlo právě díky samotné výrobě v chemickém závodu v okolí se vytvářející inverzní prostředí. V září 1944 se pak snížil početní stav protiletecké zamlžovací obrany na polovinu roty a zbytek byl z Mostecka odvelen.