Slavný americký džíp jako tahač kurníků. Čech ho dostal za boj ve válce

Vracel jako celá řada poválečných repatriantů. Do rodného Československa ale Arnošt Morávek cestoval až z dalekého Tichomoří. Na Filipínách, kde ho znali jako Ernesta Moravka, bojoval po boku amerických vojáků proti Japoncům. Prošel si i peklem zajateckého tábora a kromě vysokého amerického civilního vyznamenání Medaile Svobody (Medal of Freedom) si přivezl také vůz značky Jeep. Vojenský vůz získaný z přebytků US Army se mu ve staré vlasti stal velice významným pomocníkem. Arnošt Morávek se totiž s rodinou vydal do severočeského pohraničí, kde se v dnešní osadě Písečná, tehdy ještě Sandlu, u Litvínova rozhodl vybudovat farmu na brojlery. A tak vůz s možností pohonu na všechny čtyři kola s poznávací značkou Č MO 619 maximálně využíval, například k dopravě materiálu. Z rodinných snímků je také patrné, že Jeep Willys používal i k posouvání dřevěných kurníků.

• Jeep Willys je v těžkém terénu jako doma:
Morávkovo auto ale pomáhalo i jinak. „Když jsem se měla narodit, tak pan Morávek se svým jeepem vezl mojí maminku a mě k porodu do nemocnice v Mostě,“ vyprávěla před lety někdejší kreslířka Ústavu archeologické památkové péče v Mostě Helena Jonášová. Za svého pobytu v cizině se Morávek, který pocházel z obce Lány u Litomyšle, oženil s Angličankou Emilií Eadhams, rodačkou z Maidenhead a měli spolu dvě děti. Syna Geralda, který se narodil v indickém Belgaumu a dceru Eli.

Členům spolku Severočeský letecký archiv Most se před lety podařilo vypátrat, že Arnošt Morávek přicestoval do tehdejšího Horního Litvínova v květnu 1946. „Do Československa přijel s pasem, který mu vydal 5. října 1945 US konzulát v New Yorku. Nejdříve bydlel v Nádražní ulici č.p. 591 a byl zde veden jako obchodník,“ říká Karel Otto Novák, předseda spolku, který se zabývá druhoválečnou historií regionu a stará se o expozici v Mezinárodním památníku obětem II. světové války v Mostě, kde je část věnována právě Morávkovi.

Od 21. července 1947 bydlel v Sandlu č. p. 14 a začal se živit jako drůbežář zemědělec. Jeho farma se podle badatelů rozkládala na pozemcích v katastru obce Hamr u Litvínova, kde později vzniklo koupaliště. Po komunistickém puči v únoru 1948 o farmu ale přišel, když byla přeměněna na jednotné zemědělské družstvo. „Zemřel ve věku nedožitých 64 let 5. října 1950 dopoledne,“ doplnil Novák s tím, že Arnošt Morávek byl jedním ze čtrnácti Čechoslováků, kteří se II. světové války zapojili na Filipínách do boje proti Japoncům, kde se byli součástí americké armády. Jaký byl další osud jeepu po Morávkově smrti se amatérským historikům nepodařilo vypátrat.

Na Filipínách, které v té době byly pod americkou kontrolou, před válkou působilo několik desítek Čechoslováků. V reakci na okupaci Československa v březnu 1939 se celkem čtrnáct z nich, jako jediná zahraniční skupina, přihlásilo dobrovolně do armády USA. Polovina ve válce položila své životy.

Web Ministerstva zahraničních věcí ČR připomíná, že na Filipínách je jejich angažovanost při obraně země dodnes nadále vysoce ceněna. Valná část těchto hrdinů byla vyznamenána na konci války Spojenými státy nebo později posmrtně Filipínami. O jejich hrdinství veřejnost v České republice příliš neví. Češi na Filipínách před válkou pocházeli především z místní pobočky společnosti Baťa, z okruhu kolem československého konzulátu v Manile a z řad krajanského spolku.

Žili zde i emigranti z okupovaného Československa i představitel vůbec prvního československého obchodního zastoupení na Filipínách. Čechoslováci na Filipínských ostrovech v roce 1938 organizovali odbočku krajanského sdružení Československé národní rady.

„Předsedou jsem byl zvolen já, pokladníkem Ing. Jan Bžoch a jednatelem Dr. Fuks,“ psal v dopise do Spojených států z 5. listopadu 1947 adresovaném vdově po Janu Bžochovi sám Morávek. Z původních čtrnácti mužů se konce války dožila polovina. Sedm jich zemřelo na útrapy v japonských zajateckých táborech nebo byli zabiti při bombardování transportu na japonských lodích.

Skupině, kterou vedl právě Morávek, protože byl nejstarší a velice dobře znal místní poměry, v Manile byl totiž podle medailonku zveřejněném na webu Velvyslanectví České republiky známým obchodníkem s kávou, se podařil husarský kousek. Ta se vydala na poloostrov Battan a po dohodě a velitelem plukovníkem Quinnem se několik z nich s třemi těžkými náklaďáky, opatřenými hevery a jeřáby, vydali odmontovat a přivézt dva opuštěné mlýny na rýži nezbytné pro hladem sužovanou americkou a filipínskou armádu. Akci provedli pod neustálou palbou Japonců.

V dopise ze dne 9. ledna 1946 generálporučíkovi E. B.Gregorymu ve Washingtonu napsal plukovník M. A. Quinn o statečnosti Čechoslováků v bojích o Filipíny. Zmiňuje jejich neohroženost a odhodlané plnění úkolů v bojích, kdy byli pod neustálou nepřátelskou palbou. Zmiňuje ve svém dopise přímo těchto sedm Čechoslováků, kteří se v bojích vyznamenali: Jan Bžoch, Pavel Fuchs, Leo Hermann, Bedřich Hermann, Fred Lenk, Otto Hirsch a Arnošt Morávek. Všichni byli obdrželi nejvyšší civilní americké vyznamenání Medaile Svobody.

„Nevěřil jsem, že se z akce vrátí, ale když po 36 hodinách přišli, byl to zázrak. Otevřel jsem lahev staré whisky, kterou jsem si nechával pro zvláštní příležitosti, a připil si s nimi na zdraví," napsal později Quinn dceři jednoho z Čechoslováků. (Zdroj: Hlášení operačního velitelského sboru armády Spojených států amerických ve filipínském táboře, 1941-1942 zpráva americké armády - Report of operationsquartermaster corps, United States Army in the Philippine camp.ign, 1941-1942 zpráva americké armády).

Morávkovi se podle textu Ministerstva zahraničních věcí ČR poté, co Japonci v podstatě ostrovy obsadili, ještě podařilo uprchnout na ostrov Corregidor, poslední výspu americké armády na Filipínách. Po několika měsících bojů se ale nakonec dne 9. dubna 1942 muselo přibližně 75 tisíc amerických a filipínských vojáků včetně Morávka vzdát. Internován byl ve vězení Bilibid a pro špatný zdravotní stav, stejně jako další tři Čechoslováci, nebyl později ani transportován do Japonska. Arnošt Morávek zajetí přežil ve dost zuboženém stavu, při osvobození v roce 1945 vážil již jen 50 kilogramů. Po skončení války se jako jediný z českých válečných dobrovolníků na Filipínách vrátil do Československa.