Aixam vyrábí vozítka pro "náctileté". Troufl si ale také na bizarní superauto

Projekt Mega Track francouzské značky Aixam měl vysoký podvozek a dvanáctiválec. Některé automobilky se řídí jasným heslem – pro bohaté cokoliv. Na začátku 90. let už bylo jasné, že přichází doba velmi zámožných zákazníků ze zemí, kde je asfalt pořád tak trochu vzácností. Dubaj začal rozkvétat a po jeho ulicích se proháněly drahé supersporty zatím spíš jen italské nebo maximálně německé provenience. A Francouzům se také zachtělo uříznout si kousek pomyslného koláče.

Jenže jak se odlišit od ostatních, když nemáte ani jméno, ani pořádné technologie? Postavte něco bizarního! V roce 1992 tak vznikl projekt šíleného supersportovního crossoveru, který někdo bez fantazie nazval jednoduše Mega Track. Za ním stála firma na výrobu mini autíček Aixam, která později předvedla ještě další, už o něco lépe vypadající sporťák Mega Monte Carlo.

Mega Track debutoval v roce 1992 v Paříži a dá se říci, že stejně jako za jeho jménem, tak i za vzhledem stál někdo bez špetky invence. Nebýt gigantických rozměrů a na pohled podivného podvozku, okamžitě byste zapomněli, jak vypadá. Kupé s uspořádáním sezení dva plus dva, motorem uprostřed, přítlačným křídlem a obyčejně tvarovanou karosérií by zapadlo do šedi průměru 90. let. Nebýt jednoho faktu – bylo obrovské. Vždyť na délku měřilo 5080 mm, široké bylo 2230 mm (udává se včetně zrcátek) a vážilo 2280 kg!



Pokud jste malý výrobce a potřebujete vysokovýkonný motor, zvedněte telefon a vytočte číslo na Mercedes. Dobře to věděl třeba Horacio Pagani, ještě před ním samozřejmě pánové z německé Isdery. Francouzi z Aixamu dostali stejný nápad. A tak za záda zadních cestujících posadili atmosférický dvanáctiválec Mercedes-Benz s objemem 6,0 litru, který dosahoval na tehdejší dobu velmi vysokého výkonu (na tu dnešní zas až tak oslnivý není). Na brzdě byste mu měli naměřit 394 koní. Řadilo se pětistupňovou převodovkou a roztáčela se všechna čtyři kola.

U toho se zastavme. Proč tu byl vlastně pohon všech kol, když zatím žádné supersporty moc o tomto systému neuvažovaly? Lamborghini Diablo VT se teprve blížilo, Bugatti EB 110 bylo zajímavé, ale žádný velký úspěch nezaznamenalo. Mega Track měl být opravdovým crossoverem, který to nejlepší předvede nejen na asfaltu, ale i v terénu. Už základní světlá výška byla vyšší než u řady dnešních SUV. Ponton vozu byl 20 cm nad zemí. Řidič ale mohl využít schopností nastavitelného podvozku a výšku „přifouknout“ až na 33 cm. Rázem se auto mohlo vydat do dun nebo na rallye.

Pohon všech kol byl řešen pomocí mezinápravového diferenciálu s viskózní spojkou. Stálý poměr byl přitom nastaven na 34:66 ve prospěch zadní nápravy, což nám nápadně připomíná třeba nastavení systému 4Matic u dnešních Mercedesů. Znamenalo to hlavně čistou stopu, ale přece jen možnost intuitivního ovládání auta v zatáčkách plynovým pedálem. Přes své rozměry Mega předvádělo slušné výkony. Stovku pokořilo za 5,8 sekundy, maximální rychlost byla omezena na 250 km/h.



Problém byl, že výrobce neměl tak slavné jméno jako Ferrari nebo Lamborghini, auto prostě nevypadalo hezky a navíc bylo velmi drahé. V době svého vzniku, tedy na začátku 90. let, vyšlo na dva miliony franků. V přepočtu to znamenalo víc než 10 milionů korun. Do sériové podoby se Mega Track nedostal ani proto, že měl problémy s přenosem síly a systém často vypovídal službu. Byl to prostě příliš náročný stroj.

I proto vzniklo pouhých pět kusů, a tak se z docela ošklivého stroje se spoustou špatných nápadů stala vzácná sběratelská věc. Zmíněných pět kusů se vyrábělo rovné tři roky, poslední tedy vyjel z továrny v roce 1995. Z fotografií můžeme vypozorovat, že ne všechny skončily v rukou zámožných šejků. Jeden z vozů ve vínovém lakování je zachycen s ruskou poznávací značkou. Modrý, který firma používala na propagačních materiálech, měl francouzskou a šedý byl zachycen s rakouskou registrační značkou s vídeňským W. Pro zajímavost přikládáme i fotografie modelu Monte Carlo.