HH - organizace na chodníku

Ahoj v prvním a zárověn i velice netradičním díle. Uvažoval jsem, čím mé několikadílné povídání začít ... no a proč ne zrovna právě netradičně, že?

Zkusím vám popsat, co se děje mi jako chodci, v hlavě, když kráčím po ulici. I jako chodec musím dodržovat určitá pravidla silničního provozu, jako je třeba to, že na červeného panáčka se stojí a čeká, na zeleného můžu jít. Stejně tak pro mě platí i určité značky, jako je například zákaz vstupu, atd...

Tohle ale nebude povídání o jasně daných pravidlech, které někteří jedinci stejně porušujou dnes a denně, ale o pravidlech, které jsou pro mě nepsané a často manželce říkávám, že by bylo dobré to nějak sdělit světu, šířit myšlenku nebo tak nějak. Uznávám, že dát do zákona to, co mi v makovici leží, by bylo už hodně opovážlivé, ale na druhou stranu, jako nějaké základní doporučení a základní chodecké pravidlo by to bylo fajn.

Po přečtení možná sami usoudíte, že tento článek zde opravdu patří a není to úlet úplně mimo mísu, protože se silničním provozem toho má podobného velice mnoho.

O co vlastně teda jde?

Jde o to, že když jdu po chodníku, narážím na lidi, kteří jdou přímo naproti mě. Nikde není totiž psáno, po které straně chodníku se má chodit - a to je, myslím si, chyba.

Já, automaticky, chodím po mé pravé straně. Nemyslím po pravém chodníku vzhledem k ulici, ale v rámci jednoho chodníku. Prostě vpravo. Nedovedu ale nijak pochopit, proč jsou tací (jako třeba moje manželka:-), kteří jdou po chodníku, jak se jim zlíbí. A rovnou naproti mě. A kdo má teďka uhnout a změnit trasu? Já, on, mladší obejde staršího, muž obejde ženu? Jak to vlastně je a jak by to mělo být?

Podlě mě, kdyby se dodržovala základní poučka, že chodit se má vpravo, tak by bylo hned na chodníku příjemněji. Nikdo by nikomu nezacláněl. Nejhorší je, když máte před sebou rovný chodník a naproti vám jdou s odstupem lidi - a jak naschvál, každý někde jinde. To je pak suprovní kličkovaná. Přitom kdyby šli všichni vpravo, tak je po problému.

Musím ale zároveň dodat, že tohle dodržovat striktně je blbost. Třeba když jde někdo starší nebo nemohoucí a potřebuje se přidržovat zábradlí nebo tak něco. To je logicky jasné, že nemůžu čekat, aby takováto osoba šla vpravo a co pět metrů padala. Jsou prostě výjimky a situace, kdy to jinak nejde. Ale proč v základu nechodit vpravo, to nedokážu pochopit.

Stejně tak mi vadí, když potkám skupinu roztáhnutou po celé šířce chodníku. Vždycky, když jdu ve skupince já a je nás tolik, že bychom zabrali celý chodník, tak se prostě a jednoduše stáhnu do druhé řady a nechávám tak místo pro rychlejší předjíždějící chodce, nebo pro chodce, kteří jdou naproti (ovšem musí jít po té správné půlce ;-). Filharmonie na moje nervy je pak potkat na úzkém mostě třídu, která jde z běhání v parku a vesele ucpává koridor na 100 metrech délky. Když jdu za nima, tak zpomalím, protože co dvě sekundy říkat "zdovolením" a čekat, až si mě všimnou, mi za to nestojí. Když je ale potkám jdoucí naproti mě, tak je to opravdu zkouška ohněm. Já, nalepený na pravou stranu, nemohouce uhnout, páč tam mám už zábradlí mostu, narážím do skupinek týnejdžrů, kteří si mě buď všimnuli na poslední chvíli a žducháme se loktama, nebo si mě nevšimnuli vůbec a loktama je odžduchávám sám. Naštěstí jsem ale natolik nebojácný a fyzicky zdatný, že vždy projdu. Zpomaleně s ošoupaným rukávem, ale projdu. Nechápu totiž, proč bych se měl v takovéhle situaci zastavovat a dávat někomu přednost já. "Moje" základní poučka, nebo snad jen základ slušného chování, by toto vyřešila bez sebemenších problémů.

Poslední kapitola mého prvního chodco-chodcovského povídání je vystupování z autobusů nebo obchodů na chodník. I zde je spousta lidí, co bezohledně vkročí na chodník, aniž by je zajímalo, jestli tam zrovna někdo nejde. Prostě tam odněkud vkročí a vy je pak máte nalepené na břichu a musíte zpomalit, protože oni ještě neví, kam, po ocitnutí se na chodníku, vlastně chcou jít. "Ideální" pak je, když se rozhodnou jít v protisměru naproti vám. To pak stojíme tváří v tvář a blbě na sebe čumíme, co za zmatky tady vznikají. Přitom by zase stačilo zauvažovat a než vylezu na chodník, tak se rozhlídnout, jestli tam náhodou někdo nejde a jestli tím náhodou někoho neomezím.

Jak sami vidíte, má i toto netradiční povídání mnoho společného se silničním provozem. Podobná pravidla aplikovat na chodník a hned je na něm plynulejší provoz. Nebo se snad mýlím a vy na to máte jiný názor?