Václav Bálek: Problém je v tom, že jsou řidiči ve stresu

1. července 2006 vstoupila v účinnost novela silničního zákona, která měla výrazně změnit chování řidičů a bezpečnost na českých silnicích. Jak se to podařilo z hlediska České pojišťovny, na to odpovídá v rozhovoru Václav Bálek, tiskový mluvčí.

Na začátku loňského července začal platit nový silniční zákon, který vyvolal rozruch mezi laickou i odbornou veřejností. Česká pojišťovna má tři čtvrtě roku poté na svém webu zajímavá čísla. Co vyjadřují?
Ta čísla, která můžete vidět, jsou počty, řekněme kusů, pojistných událostí, které eviduje Česká pojišťovna. To znamená, že další evidují jiné pojišťovny. A kdybyste chtěl mít úplný přehled za celou republiku, musel byste obejít všechny pojišťovny, které mají povinné ručení ve svém portfoliu, a vše sečíst.

Například za loňský červenec, tedy první měsíc po novelizaci, uváděla Policie České republiky pokles počtu dopravních nehod, ale podle vašich statistik jich přibylo přes tisíc. Zatímco v roce 2005 to bylo 17 970 nehod, v roce 2006 už 19 080. Jak si to lze vysvětlit?
Protože pravdou je, že se lidé kdysi upínali k policejním statistikám a říkalo se, že policie oznámila tolik a tolik nehod. Všichni to brali jako jediné důležité číslo. Od té doby, co se rozšířila spoluúčast a povinnost hlásit policii nehody, tak se naše a jejich statistiky začaly rozcházet ještě více, než když byl limit dvacet tisíc. Teď, od nového zákona, je padesát tisíc. Sice to platí jen za určitých podmínek – při nehodě nesmí být nikdo zraněn a vše se musí obejít bez škody na cizím majetku. To znamená, že do sebe narazí jenom dvě auta, ale nesmí třeba poškodit lampu nebo rozbít výlohu vedle, to už je škoda na cizím majetku. Totéž auto na leasing. Ale taková klasická nehoda, kdy stojíte na křižovatce, někdo do vás narazí a jde jen o pár tisícovek, evidentně není škoda přes padesát tisíc, ta se hlásit policii nemusí. Hlavně se musí účastníci umět mezi sebou domluvit. Když jeden bude říkat „vy jste mi do toho nacouval,“ druhý „ne, vy jste mi do toho najel a já stál na brzdě,“ tak budou tu policii muset zavolat, protože pak budou mít protokol pro pojišťovnu. To jsou nejbanálnější nehody, ale je jich hodně. Devadesát procent námi likvidovaných nehod jsou parciální. Čili ne totální havárie, kdy je jasně vidět, že jsou auta už akorát do sběru, ale jsou to plechy, blatníky, světla a podobně. Tím pádem, když máte nehodu, někdo do vás ťukne, tak chcete samozřejmě z povinného ručení zaplatit opravu a pojišťovně to ohlásíte vždycky. Málokdo je tak velkorysý, že řekne „mě to nezajímá, já těch dvacet tisíc zaplatím ze svého“. Naopak, když je to malá škoda, lidé moc nechtějí volat policii, protože se bojí, že dostanou pokutu, že přijdou o body, že budou čekat dlouhé hodiny a tak dále. A tady jdou motivace proti sobě, proto jak říkám, může se stát, že policejní statistika říká nějaké číslo a naše úplně jiné. A třeba hasičská statistika zase jiné, protože i hasiči jezdí k dopravním nehodám a taky vám řeknou, že jim počty zásahů od doby, co začal platit ten nový zákon, narostly.

Dá se nějak vyjádřit, kolik tvoří nehody do padesáti tisíc, které se nemusejí hlásit?
V podstatě ne. Třeba těch devatenáct tisíc, to je číslo udávající počet škod. Ale vůbec nic neříká o objemu škod. Když pojedete po dálnici starou škodovkou „stodvacítkou“ a uděláte jen malou nehodu, tak v policejní statistice přibude jedna čárka a z povinného ručení se proplatí škoda třeba třicet tisíc, když do někoho nabouráte a mu upadne blatník. Ale taky můžete nabourat do kamionu, který poveze kyselinu sírovou, ten se převrátí do příkopy, kyselina mu vyteče. Musí přijet hasiči, musí udělat ekologickou zábranu, to všechno se z toho povinného ručení platí a bude to pořád jedna čárka u policie v tabulkách dopravních nehod, ale objem škody bude třeba dva a půl milionu. U povinného ručení není navíc dost dobře možné udělat nějaký meziroční součet, protože musíte vytvářet fond rezerv, ze kterého budete odvádět prostředky do Garančního fondu České kanceláře pojistitelů. Můžete tady na přechodu udělat někomu úraz, bude mu dvacet pět let a z vašeho povinného ručení z roku 2007 se bude vyplácet třeba šedesát let odškodnění. Pojišťovny musejí garantovat, že na to budou mít. Jinými slovy není možné jednoduše říct „pojišťovna vybrala v tomto roce na povinném ručení tolik a vyplatila tolik“. Ten rozdíl je číslo, které nic neříká. Uvažovat se musí i další čísla, která v něm vidět nejsou.

Takže nemůžete uvést ani nějaká předběžná čísla, například za letošní březen?
Ne. Abych to přiblížil… Když se něco stane, nejdřív se volají hasiči, záchranná služba, policie. To znamená, že ti vám můžou říct už prvního dubna, kolik bylo případů v březnu. Ale pojišťovnu můžete volat až do čtyř let po vzniku pojistné události. To znamená, že spousta lidí se nejprve rozkouká. A pokud to není vyloženě situace, kdy třeba nemůžou bydlet, je to jenom nějaká banalita, tak kalkulují s takovými věcmi jako „já chodím do práce, ale příští týden mám trochu volněji, tak se na to zaměřím ten příští týden“. A my čekáme. Březnové nehody nám lidé hlásí tak v dubnu i v květnu. Tím pádem teď prostě nemůžeme mluvit o březnu.

Co je z pohledu pojišťovny horší? Když zima trvá dlouho a řidiči si zvyknou, že je počasí nevlídné, nebo když je zima mírná, jako byla letos, nic se neděje a najednou se v březnu vrátil sníh?
Je rozdíl mezi nehodami v zimě a v létě. V zimě, pokud je klasická, klouže to, je náledí, ne jako letošní, je těch nehod víc, ale jsou menší. To znamená, že jsou to hlavně takové drobnosti, protože málokdo jede po sněhu sto šedesát. Každý jede opatrně, ale někdo ne natolik, aby ještě neťukl do auta před ním, nebo aby nedostal smyk. V létě je nehod většinou méně počtem kusů, ale objemově jsou škody větší. Důvod je jednoduchý. Lidé nevnímají, že fyzikální zákony platí i bez sněhu. To znamená, že když na dálnici pojedete sto šedesát, sto osmdesát, nabouráte, tak je jasné, že škoda bude větší, než když pojedete čtyřicet na zledovatělé silnici. To je takový ten základní rozdíl mezi zimními a letními nehodami. Ve výsledku to ale pro pojišťovnu není tak důležité.

Vzrostl nějak zájem o havarijní pojistky od doby, kdy se zvýšil limit pro ohlášení škody policii? Myslím to tak, že by si lidé ušetřili s policií komplikace…
Já si myslím, že ne. Ale řeknu vám něco jiného. Od doby, co vznikl bonus a malus, začala se proměňovat struktura proplácení škod. Nejdříve jich bylo více z povinného ručení, pak se to začalo vyrovnávat a teď je už více škod hlášeno z havarijního pojištění.

Čím to je?
Vysvětlím to na takovém banálním příkladu pojištění čelního skla. Jedete za autem, nebo vám někdo na parkovišti ťukne do auta. A vy nevíte, kdo to byl, protože vám nedá za stěrač lísteček, abyste to mohl mít proplaceno z jeho povinného ručení. Dřív jste se domluvil s nějakým kolegou z práce a normálně jste udělali pojistný podvod. Řekli jste, že ten kolega jel před vámi. Jenže dneska přijde kolega o bonus, to dříve nebylo. A tohle začalo být dost závažné, protože kolegové nechtějí přicházet o bonusy, protože si řeknou: „Proč já bych musel kvůli tomu platit víc? Prostě sis nechal rozbít sklo a nemáš viníka, já pak budu hendikepovaný.“ A najednou se z povinného ručení přestaly ty škody vyplácet a začaly se hradit z havarijního. Jinými slovy si myslím, že spíš bonusy a malusy mají větší vliv na tom, že se člověk zamyslí: „Mám si to havarijní pojištění sjednat? Mám nebo nemám?“ To je ta motivace. Myslím, že prostě lidé více přemýšlejí.

Když se zvýšil limit, do jehož dosažení se policii nemusí hlásit nehody, zpřísnily se u vás kontroly, aby na tom lidé nechtěli vydělat?
My máme všechny škody pod drobnohledem likvidátorů. Každou, která je podezřelá a vykazuje indicie pojistného podvodu, se zabývají specialisté detektivové. My takovéto kontroly máme odjakživa. A není to dáno tím, že bychom si řekli „tak a teď máme padesátitisícový limit, tak je budeme dělat jinak“. Kontroly jsme dělali vždycky a například vloni jsme na pojistných podvodech odhalili částku přesahující čtvrt miliardy, což je obrovská suma. Hodně z toho je právě pojištění motorových vozidel.

Myslíte si, že řidiči, kteří mají sjednané havarijní pojištění, se na cestách chovají bezohledněji, že jim dodává sebejistotu?
Já doufám, že ne. Havarijní pojištění není jen o tom, že škodu uděláte na silnici při jízdě. Je také o tom, že vám pojišťovna proplatí škodu, když vám na ulici na auto spadne větev, když bude foukat vítr, když vám do něj vrazí popelnice… Něco takového. Nebo když vám třeba kroupy poničí vůz. To vám z povinného ručení nikdo nezaplatí, samozřejmě. A už vůbec nemluvím o krádežích. Můžete jezdit kdovíjak, ale auto vám někdo ukradne… Havarijní pojistka není jen o bourání, není o tom, že ji mám a teď budu jezdit jako blázen. Nemyslím, že by to k tomu řidiče svádělo.

Mě spíš zajímá, jestli to řidiče více neláká…
No, lákat je to může, ale my jsme stejně obezřetní, jako jsme byli. V tom není žádný rozdíl.

Jak vlastně vnímáte novinky loňské novelizace? A jak vnímáte ty, o kterých se uvažuje nyní?
Pro nás se toho mnoho nezměnilo, kromě padesátitisícového limitu. Likvidujeme pojistné události, jako jsme je likvidovali dříve. Pojišťovna není navázána na systém. Nás neovlivní, že má někdo méně nebo více trestných bodů. Do pojistky se mu to nepromítne. Teď se nějaká menší pojišťovna snaží svézt na vlně, ale my do toho nejdeme. A ani ostatní velké pojišťovny o tom neuvažují. Snažíme působit na bezpečnost provozu jinak. Děláme spoustu akcí, které by měly lidi motivovat, ale nemají provázanost s našimi produkty. Je to například kontrola řidičů u škol společně s dětmi. Jednak jestli vozí lékárničku, ale hlavně jestli nejezdí rychle po komunikacích, které jsou kolem škol. Například na velkých dvouproudových, na nichž projedete i sto dvacet bez problému, ale je tam čtyřicítka, protože tam chodí děti. Dáváme lidem Gentlemana silnic. Těm, kteří někomu zachránili život po vážné dopravní nehodě. Třeba vytáhli z hořícího auta člověka, ale nejsou profesionální záchranáři. Jsou to obyčejní lidé, kteří jedou kolem. Ani nemají s tou nehodou nic společného. Tohle se snažíme ocenit a motivovat k tomu. Nejsme orgán činný v trestním řízení, máme bonusy a malusy, máme naše projekty, kterými se snažíme na motoristickou veřejnost působit. Tohle je cesta, na které se podílíme.

To se už dostáváme k chování řidičů. Jak se podle vás změnilo?
Teď nemohu odpovědět za pojišťovnu, ale jen jako člověk, který roky dělal v motoristické branži. Problém je v tom, že jsou u nás řidiči příliš ve stresu. Myslím si, že kdyby měli trochu větší klid, tak že by se to projevilo za volantem. Základní moment, který by řidiči měli dodržovat, je vyjíždět včas. Protože pokud někdo vyjede včas, nemá potřebu jet jako blázen, dělat myšky na dálnici, předjíždět zprava, když mu někdo zrovna nechce uhnout v levém pruhu. To jsou sice detaily, které ale pak dělají velké problémy. Když máte časový náskok, tak nemáte problém, abyste byl v Brně z Prahy za hodinu a půl. Jedete s dvouapůlhodinovým předstihem a máte jistotu, že se do toho Brna v klidu dostanete. Možná nová pravidla pomohla tak první týden, ale potom… Ale to je také na policii.

Jak to myslíte?
Chtělo by to přísné kontroly. Pokud budeme jezdit v takovém režimu, jako mají třeba ve Spojených státech amerických, kde si málokdo dovolí speed limit překročit, protože ví, že s ním nikdo diskutovat nebude, musí se to někde projevit. Ale znovu říkám, já si myslím, že je to hlavně o stresu. A vyježděnosti.

Vyježděnosti?
Dnes je v Praze a velkých městech situace taková, že kdybyste striktně dodržoval pravidla silničního provozu, tak se doprava zastaví. Prostě musíte umět udělat zip a nechat někoho vjet z vedlejší silnice, protože jinak by nikdy na hlavní nenajel. A spousta řidičů, právě pod vlivem stresu a mindráků, to nedělá. Čili když potom přijede venkovan do Prahy, jezdí dost děsivě. Já teď budu asi působit jako pragocentrista, ale právě proto, že Pražák ví, že by se nikam nedostal, tak se holt chová jinak… Jirka Patera, to je závodník a instruktor školy smyku, má velkou pravdu v tom, že říká: „Musíte umět sledovat kompletně a komplexně situaci na silnici, co se děje. Ne jen se striktně vázat na předpisy a na značky.“ Je samozřejmé, že je musíte dodržovat, ale taky musíte vnímat, co se děje okolo. To znamená, že jestli za mnou jede kamion, který veze dvacet tun, já jedu sto třicet po dálnici a on za mnou pár centimetrů, má z toho strašné potěšení, přitom já mám za sebou ve sto třiceti dvacet tun, tak na chvíli poruším dopravní předpisy a ujedu mu ve sto padesáti trošku dál. Nebo zastavím na odpočívadle a nechám ho projet. Vím totiž, že kdyby se něco dělo, tak jeho zabrždění mě převálcuje a zabije. Ale na první pohled bychom řekli, že já jedu sto třicet, on jede sto třicet, tak se nic neděje. To je to komplexní sledování provozu, to je ta věc, kterou pravidla neodchytí. To je o vyježděnosti.

Ještě k té policii… Myslíte si, že kdyby se jí řidiči nemuseli bát a mohli se na ni obracet s důvěrou, že jim pomůže, nebylo by to lepší než represe?
V téhle fázi, ve které jsme dnes, si myslím, že je to bohužel spíš o té represi. Ale zase... Když dáte radar do města, jako to teď dělá městská policie, a na padesátce budete pokutovat řidiče jedoucí dvaapadesát, tak je to směšné a degradující. Ale když jedete z Prahy do Brna, tak kolikrát vidíte, že vás předjíždí nějaké silné vozy zprava. Jejich řidiči ujedou a nikdo jim nic neudělá. Proč? Protože vědí, že na tomhle úseku žádný policista není. To je smutné.

Když jsem přijížděl do Prahy, zůstal jsem v koloně a viděl několik řidičů, kteří si z odstavného pruhu udělali svůj soukromý a projeli. O pár metrů dál ale zase jiní nevěděli, jak uvolnit místo projíždějící sanitce…
Já jsem se nedávno vracel z Moravy, kde jsem shodou okolností předával Gentlemana silnic, a zůstal jsem v koloně zhruba šest hodin. Když už jsem stál asi čtyři hodiny na jednom místě, zažil jsem něco obdobného. Auta se začala hromadit i v pravém pruhu a sanitka, která pak chtěla projet, se nikam nedostala. Jinak by projela, ale nemohla, tak se tak různě prodírala. A druhý den jsem si přečetl v novinách, že řidič polského kamionu o nějakých patnáct kilometrů dál zemřel, protože dostal cukrovkový záchvat a ta sanitka, která tam právě mířila, prostě nedojela včas. Je to děsivé, ale je to o tom, že kde není kontrola, tam si každý dělá, co chce.

Kde se vám tedy jezdí nejlépe?
Já se vám přiznám, že mi se velmi dobře jezdí v zemi, která je motoristicky strašná. Nejezdím tam služebně, ale hrozně rád soukromě, a to je Řecko. Všichni víme, jak jsou Řekové nedisciplinovaní. Ale to je právě to. Z mého pohledu jsou strašně vyježdění. Když jedete u nás do křižovatky, dogmaticky víte, že jste na hlavní silnici, tak jedete a nedíváte se, jestli by někdo mohl jet z vedlejší. Kdežto oni tolik nevěří. A možná právě proto je tam těch nehod méně. Nechci nějak paušalizovat, ale mně se tam jezdí dobře. Už jenom kvůli tomu, že když vím, že jsem rychlejší, tak mi ostatní uhnou. Kdežto u nás nějaký trabantista v pruhu zůstane právě proto, že má striktně dáno, že jede ve svém a nemá co uhýbat. Jak říkám, jedna věc je dodržovat předpisy a druhá věc je sledovat tu situaci okolo.

Je možné, z hlediska pojišťovny, nějak motivovat řidiče, aby praxi získali? Formou připojištění, aby chodili do školy smyku, aby se učili zvládat stresové situace?
Je asi trochu dávat nefér do pojišťovnictví věci, které k nám nepatří. My vám řekneme, za jakých podmínek kryjeme riziko. A když nebudete podnapilý, pod vlivem drog a tak dále, tak vám vyplatíme škodu. My řidiče motivujeme, aby se snižoval škodní průběh, aby nemuseli platit vyšší sazby. To je myslím naprosto správné. Každý má zájem na tom jezdit bezpečně, aby se nenaboural, to je jednoznačné. Ale ta věc o výchově řidičů, ta je jinde, ta není v pojišťovnictví.

A nemohl by právě nějaký bonus pomoci? Jedna z konkurenčních pojišťoven dává řidičům slevu na povinné ručení, pokud absolvují školu smyku.
Já jsem to slyšel také. Je to určitě chvályhodné. Na druhou stranu si nejsem úplně jistý, jestli tím, že absolvuji školu smyku, jsem na tom z hlediska škodního průběhu lépe. Auto mi můžou ukrást, může mi na něj spadnout větev. Tím pádem je škola smyku jen promile. Důležité jsou i jiné věci, ale to bychom se současně museli bavit třeba na téma zabezpečení aut. Škola smyku je dobrá, ale nepřeceňoval bych ji. Myslím si, že není věcí pojišťoven, ale hlavně autoškol. Tam by mě měli naučit jezdit. Pojišťovna už potom řeší problémy, které při ježdění nastávají, ale výchova je v autoškole. Tam by se třeba škola smyku mohla stát povinnou.

A co motosport? Když se lidé chodí dívat na závody, má to nějaký vliv na bezpečnost silničního provozu?
Jednak je to trochu výchova, ale důležité je to spíš z hlediska techniky. My máme Česká pojišťovna Škoda Octavia cup. Kromě reklamy pro firmu faktem je, že závody jsou úžasná laboratoř vývoje aut. To znamená, že kdokoliv dneska investuje do motoristického sportu, tak v podstatě pomáhá vytvářet pasivní a aktivní bezpečnost pro normální cestovní vozy. Automobilky neinvestují do sportu jen kvůli tomu, aby se ukázaly světu a dělaly si reklamu, ale taky aby měly techniku, která je namáhaná extrémně. Kde získají data, která jinde neseženou. A na základě toho pak zase auta vypadají jinak. Takže když pak s takovou octavií uděláte lidově řečeno čenichovku, tak za to, že vás zachránil předek a airbagy, může trošku i ten octavia cup. Je to na první pohled takové vachrlaté, ale sport je v tomhle úžasný a důležitý. I třeba formule.

Vraťme se na závěr k silničnímu zákonu. Jak podle vás celodenní svícení přispívá bezpečnosti? A přispívá vůbec?
Určitě přispívá. Ale mám takovou vzpomínku. Já třeba, a myslím spousta řidičů, svítil už dávno předtím, než to bylo povinné. Když jsem se pak dostal na francouzskou riviéru a měl jsem to naučené, tak na mě ostatní řidiči blikali, protože tam to považovali za úplnou bláznovinu.

Curriculum Vitae
Václav Bálek (42) vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy, v osmnácti letech začal pracovat v rozhlasu a jako motoristický novinář působil v periodickém tisku, televizi i rádiích. Od roku 1997 je zaměstnán v České pojišťovně, kde nyní zastává post tiskového mluvčího.