Jozef Kabaň - Auto nesmí časem ztratit své kouzlo

Každý šéf na pařížském autosalonu, který se v sobotu otevřel veřejnosti, horuje pro ekologii, nízkou spotřebu a vysokou technickou úroveň. Téměř každá značka ukazuje hybridní vůz či elektromobil. Jsme ale v Paříži, hlavním městě světové módy. Proto právě sem automobilky přivezly auta především líbivá, i když to moc nezdůrazňují.

Díky do boků protaženým světlometům a změně přední masky získala nová Škoda Octavia mírně usměvavý výraz. Byl to záměr?
Jsem rád, že nová octavia je taková, jaká je. Osobně ale za ni kredit nemohu přijmout. Zaslouží si jej tým lidí, kteří na tom pracovali ještě před mým příchodem, tým, který je nyní pode mnou. Myslím, že ke škodovce úsměv a sympatie patří.

Znamená to, že konzervativní výraz škodovek se nyní bude měnit třeba směrem k hravé studii joysteru, nebo škodovky stále zůstanou vážné jako superb?
Superb má svou úlohu a zůstane superbem. Další věci, které přijdou, už budou tím jiným autem.
Myslím si, že Škodovka by měla mít design postavený na hodnotách své značky. Je jich neuvěřitelně mnoho - nikoli jen design, ale i kvalita, cena, ergonomie, funkčnost. Pokud jde o design, určitě je pár věcí, ke kterým mám co říci. Ne tak, abych já měl poslední slovo, ale abych řekl, co si myslím, že by měla říci Škodovka.

Škoda Yeti je tedy výstřelek, který se nebude opakovat?
Yeti bude velmi úspěšné auto a myslím si, že určitě budou věci, na kterých se budu podílet. Na škodovkách je mnoho věcí, které stojí za to, aby je člověk vzal do ruky a nechal rozvinout. Je ale i spousta věcí, které se budou přehodnocovat a řešit jinak.

Co například?
Pro mě je například důležité, aby auto časem neztrácelo své kouzlo. Aby i po čase oslovilo nejen racionální stránku vnímání, tedy aby bylo funkční, ale aby se prodávalo i kvůli srdci. Aby to bylo emocionální. Je důležité, aby vztah emocionality a dalších hodnot, jako jsou kvalita, funkčnost a cena, byl vyrovnaný. Také je pro mne důležité, aby škodovky měly svůj charakter. Aby ukázaly, z jaké země pocházejí. Ať v sobě škodovky nesou něco, co poukáže na kulturu národa.

Jak by podle vás měla vypadat auta budoucnosti? Měla by mít energický, dravý výraz, nebo se lidé budou spíše zajímat o přátelsky vyhlížející vozy? Nebo mají budoucnost ekologická auta porostlá trávou a slunečními kolektory?
Otázkou je, co je budoucnost. Pokud budeme mluvit o blízké budoucnosti do deseti let, tak se musím zamyslet nad tím, co chceme my. Chceme, aby všechna auta na světě vyhlížela agresivně? Komu chceme tu agresivitu dávat najevo? Proč to děláme? Prostě zamyslet se nad tím, co je ten důvod a jaká jsou očekávání. Myslím, že mezi značkami jsou velké rozdíly - každá je zacílena na určitý segment trhu a drží si charakter, jaký očekávají její zákazníci. Neexistuje recept, který funguje na všechno. Tím, že si Škodovka vybrala jako svůj směr rodinu a širší publikum, definovala svou budoucnost. A ta je velmi krásná, neboť vzít si za cíl něco tak pěkného, jako je rodina, má skutečně víc než jen nějakou povrchní hodnotu.

Je těžší měnit vůz, který se dobře prodává, nebo měnit design auta, jehož prodej klesá?
Náročné je to v obou případech. Žádná práce není úplně bez rizika, ale práce v obou případech v sobě nese velké nadšení. U následovníka úspěšného auta je to těžší o to, že lidé jsou zvyklí na původní model. Něco si oblíbí, a teď jim to zkuste sebrat a vyměnit za něco jiného. Ten první moment, první setkání s novinkou nebývá vždycky pozitivní.

Designér tedy pracuje pod tlakem, aby neudělal chybu a z prodejů v řádu statisíců neklesl odbyt na tisíce?
I to se může stát. Je důležité tu chybu neudělat.

Vy chyby neděláte?
Dělám, každý je dělá. Ale snažím se jich dělat co nejméně. Respektive díky svým zkušenostem se snažím vytvářet alternativy a díky tomu mohu případnou chybu rychle napravit.

Vypadáte velmi mladě, jaké tedy můžete mít zkušenosti?
Je mi pětatřicet a otevřeně říkám, že život je, jak doufám, ještě přede mnou. Ale člověk se učí každým dnem. Tím, že se něco podaří, ale i nepodaří. Zkušenosti mám možná i proto, že jako dvacetiletý jsem měl tu možnost pracovat pro automobilky jako Volkswagen, potom pro Bugatti, pak pro Audi. To bylo nejen pestré po kreativní stránce, ale i psychicky velmi náročné. Vyměníte okruh lidí. Vyměníte kompletně své zázemí. Rozbijete všechno, co jste dosud budoval. A pokaždé začínáte od nuly. To jsou věci, které ti, kdo to nevyzkoušeli, možná nedokážou ocenit.

Co konkrétně jste dělal na modelu Bugatti Veyron?
Bugatti Veyron byl projekt jako show car, bylo to něco, co se týkalo úplně jiného okruhu lidí, než jsou zákazníci Volkswagenu. Jako tvůrce jsem byl spolupracovník, člen velmi rozsáhlého týmu. Mým úkolem byl vnější design vozu. Měl jsem příležitost, ale musel jsem si ji sám trošku vypracovat. Mou výhodou bylo, že jsem byl v okruhu lidí, kteří právě mne a mou práci považovali za tu správnou a podpořili mě. A v mém mladém věku - bylo mi pětadvacet let - mi dali do rukou tu velkou odpovědnost.

Možná to bylo tím, že šéfové od mladého člověka očekávali neotřelý pohled...
Je to možné. Jsou lidé, kteří celý život na takovou šanci čekají a nikdy ji nedostanou. A musím přiznat, že když mi bylo dvacet a nastoupil jsem do Volkswagenu, tak byly dny, kdy jsem se sbalil a chtěl jet domů. To se stalo několikrát.

To byly podmínky ve Volkswagenu tak drsné?
Já nastoupil naostro. Ne abych se nejdříve rozkoukával a pak postupně zapojoval do práce.

Takže se s vámi zacházelo jako s hotovým designérem - tady máš úkol, musíš jej vyřešit a musí se to líbit?
Vůbec ne. Nikdo vám neřekne, že to musíte udělat a že se to musí líbit. To je přece základ, který od vás každý očekává, to nikdo říkat nemusí. Když chcete být designérem a být úspěšný, když chcete pracovat pro takovou značku, jako je Volkswagen, musíte to sám chtít. A chtít je málo, musíte v to věřit, musíte na sobě pracovat. A když nakonec pro takovou značku pracujete, zdaleka to neznamená, že to tak bude i za pět let. Pokud nemáte výsledky, je konec.

Takže neustále žijete v napětí?
Pro některé lidi je to možná stres, ale pro mě je to právě faktor, který všechno spojuje, že to celé nakonec dává smysl.

Jak jste se dozvěděl, že Volkswagen hledá designéry?
Nehledali nikoho. Reagoval jsem na jednu mezinárodní soutěž, v níž jsem se pak dostal do finále.

S čím jste se soutěže účastnil?
Byly to věci, týkající se škodovek budoucnosti. Soutěž organizoval Volkswagen, a to byl pro mě ten zlomový moment. Riskoval jsem, opustil jsem vysokou školu v Bratislavě, dodělával jsem ji pak v Londýně. Ve dvaceti jsem odešel do země, která je úplně jiná. Ale pro mě to byla jediná možnost, jak se prosadit, a to bez rizika nejde. Na druhou stranu, co jsem objevil práci, jakou je design, všechno se zjednodušilo. Dosud jsem v životě nemusel pracovat, protože to, co dělám, pro mě není práce, ale všechno ostatní - je to mé hobby, můj život, moje radost a nadšení.

V automobilovém světě panují obavy z finanční krize a očekává se nástup levných vozů z Číny a Indie. Co když bude muset Škodovka opustit svůj charakter a vyrábět auta za 50 tisíc korun, aby se v asijské konkurenci udržela?
To vůbec nemusí být katastrofa, ale výzva. A já mám výzvy rád.