Volvo V40 D2: Bič na německé prémie

Historie kompaktní řady S40/V40 se začala psát v roce 1995, kdy nahradila předchozí generaci 440/460. Ač se jednalo o větší vůz než v případě předchůdce a nově bylo k mání též kombi, výroba stále probíhala v nizozemském závodě NedCar v Bornu, který Volvo toho času sdílelo s Mitsubishi (dříve též s Renaultem). Kvalita nebyla vždy nejlepší, o čemž svědčí nízké ceny dochovaných exemplářů. Druhá generace (2004) vzešlá ze spolupráce s Fordem nezlepšila jen kvalitu, ale též místo výroby (belgický Gent). Přese všechna zlepšení i odlišení šlo však stále o auto, které bylo logicky mnohem blíže Focusu než třeba Audi A3. V posledním roce pak na trhu s „lepšími“ kompakty vyvstala situace, která přímo vybízí ke střetnutí, a takovou rukavici nemohli ambiciózní čínští vlastníci Volva nechat ležet. Jsou tu nové generace Audi A3, BMW 1 a také zcela překoncipovaný „áčkový“ Mercedes. Co na to švédské „véčko“, které přestalo být kombíkem?

Od nástupu aktuální generace „šedesátkové“ řady na vzhled nových vozů Volvo pějeme chválu s takovou intenzitou, až to často trochu zapáchá jakousi samozvanou PR aktivitou. Jenže ono je to těžké, proměna těch někdejších charakterních krabic ve sportovně laděné seladony se zkrátka mimořádně daří, ať chcete nebo ne. S novou V40 je to podobné. Není to už praktické kombi ani proletářský sedan, protože obě tyto tradiční varianty byly obětovány dynamickému hatchbacku v zájmu nabídnutí alternativy k německým „voňavkám“. Jestli se tento krok Volvu vyplatí, ukáží až následující měsíce a roky. Už teď lze ale konstatovat, že designová stránka nezůstává nastavené laťce nic dlužna. Nepopiratelným faktem rovněž je, že hatchback skýtá pro designové kreace příhodnější podmínky, než utilitárně svázanější kombík. Navzdory nenápadné modré barvě vypadal „náš“ vůz ve skutečnosti o poznání dramatičtěji než na fotkách, které nedají vyniknout jednotlivým designerským finesám. Vedle obligátně atraktivní přídě jsou tu dynamický boční a zadní profil s typickými oblouky koncových světel, stejně jako pár vtipných detailů – třeba takové tři trysky ostřikovačů vpředu. V souvislosti s novou V40 se hodně mluví i o prvním venkovním airbagu, který svým nafouknutím v případě kolize s chodcem zvedne jednu stranu kapoty motoru o cca 10 cm. Tím vytvoří prostor mezi tvrdými součástmi stroje a křehkou tělesnou schránou nebožáka, jehož hlava po nadzdvihnutí kapoty dopadá relativně do měkkého. Profituje z toho i řidič, neboť airbag zakrývá spodní třetinu čelního okna.

Také vnitřní prostor nové „čtyřicítky“ skýtá kvalitu hodnou jejím ambicím. Z hlediska celkové vzdušnosti to sice není takový „obývák“, jak by se dalo usuzovat z vnějších rozměrů, vůči konkurenci však v žádném ohledu výrazněji neztrácí, spíš naopak. V podmínkách nižší střední třídy boduje čistý design přístrojové desky léty cizelovaný ve větších modelech. Zásadní změnou je v případě V40 celodigitální přístrojový štít, na který jsem si musel chvíli zvykat a dalo by se sáhodlouze polemizovat, zda-li by pro konzervativní značku nebylo vhodnější zůstat u klasiky. Na druhou stranu, když ho může mít Jaguar… Vizáž přístrojů lze přepínat ve třech zobrazeních (Performance, Elegance a Eco), z nichž nejpřirozeněji působila nevtíravá modrá varianta Elegance. U „kapličky“ i středového informačního displeje jsem musel ocenit odolnost vůči světelným odleskům. Středový panel zůstává v podobné konfiguraci a tvaru (tj. s „podjezdem“) jako u firemních sourozenců, dochází jen k drobnějšímu přeskupení a zjednodušení jednotlivých tlačítek. Takřka neznatelný je vstup na „cédéčka“ pod středními výdechy topení. Z hlediska dobrého pocitu z řízení jistě potěší nižší pozice za volantem, než na jakou jsme u Volva zvyklí. Dopředu i do stran je z velitelského stanoviště vidět obstojně, směrem vzad je ale vysoce žádoucí aplikace parkovací kamery s výstupem na centrálním displeji. Interiér testovaného vozu disponoval kombinací světlé látky a světlé kůže, což (jak prvních pár tisíc kilometrů ukázalo) je z hlediska zachování neposkvrněnosti naprosto smrtící kombinace. Zadní řada sedadel nabízí ve srovnání se vzdušnou přední podle očekávání jen omezený životní prostor, a to zejména v oblasti před koleny – konkurence na tom však není o nic lépe. Z vnitřního vybavení stojí za vypíchnutí dva vtipné detaily: průhledná hlavice řadicí páky evokuje vzpomínku na tu s autíčkem (třeba jako ve starém žigulíku), neotřelé je i vnitřní zpětné zrcátko bez obvyklé plastové obroučky. Také nevelký zavazadelník s 335 litry základního objemu a lepící sadou pod podlahou jasně napovídá o příslušnosti V40 mezi hatchbacky, u nichž není praktická stránka věci v seznamu priorit na čelním místě.

(+) optimalizované rozvržení ovládacích prvků

(+) estetické detaily

(-) digitální přístrojový štít se nemusí líbit každému

(-) málo místa vzadu

Nabídka dostupných motorizací pro nové V40 čítá od počátku prodeje výhradně přeplňované agregáty. Z benzínových jsou to prozatím dvě výkonové modifikace „šestnáctistovky“ se 110, resp. 132 kW (verze T3 a T4), z těch naftových je k mání skvělý dvoulitrový pětiválec v naladění na výkon 110, resp. 130 kW (D3 a D4), základ potom obstarává motorizace D2, se kterou jsme měli tu čest my. Jde o dobře známý motor vyvinutý PSA a klokotající třeba taky pod kapotami Fordů. Pro účely zástavby do V40 je naladěn na 84 kW výkonu a 270 N.m točivého momentu. Tolik strohá statistika. K velkým devizám motoru francouzského původu patří kultivovanost a měkký chod. V případě Volva je tu ještě přidaná hodnota v podobě vzorného odhlučnění ve všech otáčkových režimech. „Papírové“ hodnoty nevzbuzují přehnaně optimistická očekávání ze strany dynamiky jízdy, realita ale vůbec není špatná a novinka umí i s tímto základem obstojně upalovat. Výkon přenášený na přední kola vám sice ruce z volantu neutrhne, na svižnou rovnoměrnou jízdu je ovšem síly dostatek. V nízkých otáčkách do 1.500 ot./min. je motor tradičně „common-railovsky“ letargický a pranic se mu nechce do práce. Ideální cestovní režim představuje rozmezí 2.000 – 3.000 otáček, kdy stroj vládne maximální porcí točivého momentu a jízda tak může být v rámci možností příjemně pružná. Vytáčení nad 3.500 otáček naproti tomu postrádá většího smyslu – více síly vás už nad touto mezí nečeká a jinak nebývale úsporný vůz začne být nečekaně žíznivý. V40 je v provedení D2 k mání výhradně se šestistupňovým manuálem a nutno říci, že vůbec ne špatným. Převodovka potěšila takřka ideální uživatelskou vstřícností hodnou cenové kategorie automobilu. Šaltpáka klouže ve svých drahách s lehkostí ostrého nože v holandském margarínu a jednotlivé rychlosti zapadají do vymezených prostor se samozřejmou přesností. Odstupňování je zdařilým kompromisem mezi požadavky na dynamiku (kratší první čtyři rychlosti) a ekonomiku jízdy (delší poslední dvě). Aniž bych se o to nějak prvoplánově snažil, nedostal jsem se ve městě přes 6,7 litru na 100 km, dálniční odběr při zákonném tempu se zastavil ještě o 0,7 litru níže, klidná kombinace dálnice a okresky znamenala dokonce jen 3,9 litru. Jen tak pro zajímavost, ve 180 km/h si D2 řekne o stále dobrých 8,7 litrů. Výrobcem udávané hodnoty přirozeně vypadají ještě optimističtěji, i tak ale na 52-litrový „tank“ s trochou snahy překonáte 1000-kilometrovou vzdálenost ujetou na jednu nádrž.

(+) vzhledem k výkonu slušná dynamika

(+) precizní řazení

(+) velmi nízká spotřeba

(-) limity dané nejslabší motorizací

Nehledě na marketingové říkanky v zásadě platí, že všechna současná Volva včetně vizuálně sportovní „šedesátky“ rozhodně nejsou snem řidičů, kteří raději než po dálnici volí cestu k cíli nekonečnou spletí zábavných serpentýn. Důvodů je tu hned několik, z těch nejzásadnějších určitě stojí za zmínku notoricky tupé řízení a toporné chování podvozků při ostré jízdě. Jiná věc je, že třeba u takové „osmdesátky“ nebo crossoveru XC70 není sportování rozhodně účelem. Je nová V40 jiná? Trochu ano, jakkoliv bych všechna jízdní oživení přikládal spíše přirozenému stavu věcí vyplývajícímu z toho, že jde o nejmenší Volvo, v našem případě navíc s relativně lehkým motorem v přídi. Dobrý pocit jsem měl už od začátku z příjemně nízké výchozí pozice za volantem. Ale svižně vyhlížející hatchback nezklame ani v jiných ohledech. Tak nějak standardem už je u Volva výtečné vedení stopy ve vysokých dálničních rychlostech, jakožto i bezvadné odhlučnění. Šestnáctkové pneumatiky ve spojení s vydařeným odladěným odpružením (konečně!) k tomu dodávaly i dostatek komfortu na horších cestách (a v dobité matičce Praze). Při víkendovém výletu jsem se ale zajímal zejména o schopnosti V40 svižně a zábavně jen tak zbůhdarma cestovat po okreskách, které jindy vyhledávám kvůli radostem z jízdy. Výsledný dojem nakonec nebyl vůbec špatný a je dost možné, že s jinou motorizací, než se zkoušeným nejmenším nafťákem, podobně svěží pocity nezažijete – i benzínové šestnáctistovky T3 a T4 totiž mají o nějaké to kilo navíc, silnější diesel D3 je dokonce těžší o víc než metrák. U neosobního řízení tak sice zůstalo víceméně vše při starém, „dé-dvojka“ se však velmi ochotně a bez otálení vrhá do zatáček a vrozená nedotáčivost se nedostaví dřív, než s duchaplným zásahem nevypnutelné stabilizace. Svoji pozitivní úlohu bezesporu sehrálo rovněž manuální řazení, které vám (narozdíl od pomalého Geartronicu) umožní svobodně zvolit moment, kdy se mají přední kola hbitě zakousnout do asfaltu a kdy naopak motor odpojíte ze záběru. Jen slova chvály pak zasluhují naddimenzované brzdy kooperující s armádou elektronických pomocníků. Kromě již zmiňovaného airbagu pro chodce doznal rozsáhlý bezpečnostní seznam dalších vylepšení, když například systém City Safety umí nyní auto sám úplně zastavit před pohybující se překážkou (včetně chodce) z až padesátikilometrové rychlosti (dříve jen ze 35 km/h). Standardem výbavy Kinetic naopak není jinak dostupný systém hlídání mrtvého úhlu zpětných zrcátek, stejně jako adaptivní tempomat, který ve Volvech de facto představuje cosi nepříliš vzdáleného autopilotovi.

(+) stabilita v přímém směru

(+) nebývale agilní chování v zatáčkách

(+) bezpečnostní výbava

(-) málo citilivé řízení

Volvo pro svoji novou „čtyřicítku“ vybralo nelehký a nesmírně ambiciózní úkol - konkurovat v kompaktním segmentu těm největším borcům z celé kategorie. Nemá přitom teď smysl polemizovat, jestli konečný ekonomický efekt takové volby nebude pro výrobce horší, než v případě předchozí relativně lidové řady S40/V50 – tohle rozuzlení může skutečně přinést jen a pouze čas. Po týdenní zkušenosti s nejslabším provedením však můžeme s klidem konstatovat, že novinka nic neslevila z vysokých měřítek nastavených v mnoha klíčových otázkách (od designu po bezpečnost a nabídku motorů svými předchůdci). Čtyřicítka díky tomu představuje vyvážený a funkční celek, při jehož posuzování je nutné vycházet z premis, které představuje konstrukce středně velkého hatchbacku. Pro plnohodnotné srovnání s BMW nebo Mercedesem Volvu přeci jen schází větší vypiplanost silničního chování, na druhou stranu dostanete kvalitní neotřelé auto s neopakovatelně pozitivní atmosférou na palubě.