Suzuki Grand Vitara 1.9 DDiS: Univerzální voják

Jméno Vitara je i v českých podmínkách velmi starým a velmi dobrým známým. První sympatické teréňáčky tohoto přízviska jsme v našich krajích začali vídat už začátkem devadesátých let a dá se říct, že může-li se nějaké auto honosit titulem táta (nebo máma, jak chcete) všech dnešních SUV, nechť je to právě semi-offroad od Suzuki. Háček je v tom, že ve většině dnešních vozů naštosovaných v této stále oblíbenější kategorii, nedojedete dál, než s běžným osobákem. Grand Vitara (přeci jen trochu povyrostla) je jiný šálek kávy a udržuje si jedinečný status dopravního prostředku, který vedle cesty na nákup bezpečně zvládne i nějaké to zábavné hopsání po rozmoklé motokrosové trati a naopak. Je jasné, že všechno má své „ale“, dlouholetý úspěch receptu firmy Suzuki však dokládá, že se povedlo dosáhnout takřka ideálního kompromisu. Současně platí, že opakování je matkou moudrosti, a proto jsme nepohrdli příležitostí prohnat kmeta z výrobního programu japonské firmy po nejedné české mezi.

Málokterý neználek by aktuálnímu designu Grand Vitary hádal už sedm let s jedním detailním faceliftem v roce 2009. Robustní karoserie s nezaměnitelným svalnatým stylem výborně odolává morálnímu zastarávání, které tak často postihuje mnohé konkurenty. Z každého detailu čtyřkolky čiší poctivost a především skutečnost, že Grand Vitara svoje drsoňství míní smrtelně vážně. Obzvláště vydařená je jednoduše, ale nesmírně působivě navržená přední partie hranatých tvarů s charakteristicky mřížovanou maskou. Také z boku se Suzuki na velkých kolech a s nadstandardní světlou výškou tváří jako opravdivý tréňák, vyniknou i potěšitelně velké nájezdové úhly. Záď vozu jen symbolicky dokresluje celkový dojem, když zaujmou především jednokřídlé dveře otevírané do boku.

Je li někde letitost konstrukce Grand Vitary přeci jenom cítit, pak rozhodně v interiéru. I když přihlédneme k více offroadovému zaměření Suzuki, je jasně patrné, že vycizelované kabiny většiny konkurentů už hrají úplně jinou ligu. Ne, že by vnitřek Suzuki nebyl funkční, otázka vzhledu a použitých materiálů jej však řadí na chvost pelotonu. Tak trochu medvědí službu japonskému obojživelníku v našem případě činila příplatková navigace Clarion, jejíž cizorodý původ byl znát, víc než by bylo zdrávo – alespoň, že její přehlednost i funkčnost byla nadstandardní. Součástí multimediálního paketu je i parkovací kamera, jenže ouha, tady udělali soudruzi někde chybu, neboť v použitém nastavení viděla čočka asi tak 10 cm za auto, což opravdu není mnoho. Také zbytek středového panelu už působí poněkud demódovaně, což se týká zejména rádoby mramorovaného dekoru. Přístrojový štít je naproti tomu jednoduchý a vadilo mi jen ovládání primitivního palubního kompjlůru štangličkou zahloubenou hluboko do tachometru. Perfektní byl multifunkční trojramenný volant, bezklíčové startování otočným knoflíkem jak u dveří v paneláku už ale také patří do doby kamenné. Příliš společné řeči jsem nenašel ani s bezklíčovým odemykáním a odhadnout ten správný momoment, kdy se vám po stisku tlačítka na vnější klice podaří odemknout i zadní dveře bylo ruskou ruletou pro silné nervy. Velkou devizou velké Vitary je především její skvělá prostornost, jakož i znamenitý výhled. Kožené sedačky sice nepodpoří tělo příliš výrazným bočním vedením, jsou však velmi pohodlné i na dlouhých cestách a absolutně nehrozí otlačeniny jakýchkoliv partií. To platí i pro zadní řadu sedadel, kde jsem si zcela bezpečně sedl sám za sebe (mám 190 cm) a problémem není ani sezení uprostřed. Opěradla lze vzadu navíc polohovat v hodně širokém rozsahu. Grand Vitara se se svými 398 litry nehonosí zrovna olbřímým zavazadelníkem, velkým plusem je ale variabilita, kdy lze zadní sedačky zcela překlopit dopředu a přimknout je na těsno k těm předním. Ve stísněných prostorách městských parkovišť se příliš neosvědčily jednokřídlé páté dveře, které pro pohodlný přístup do kufru zaberou opravdu hodně místa za autem.

(+) dostatek prostoru na všech místech
(+) velmi dobré zpracování
(-) archaická přístrojová deska
(-) otevírání kufru

Grand Vitaru sice můžete mít i se dvěma benzínovými motorizacemi (1.6 VVT 78 kW a 2.4 VVT 124 kW), myslím, že je ale nad slunce jasné, že jasnou jedničkou při výběru bude pro většinu zájemců přeplňovaný naftový motor – jakkoliv je z nabídky nejdražší. Původem renaulťácký podélně uložený naftový čtyřválec o objemu 1,9 litru už má pochopitelně také svá léta, bez ohledu na to, že se nedávno v souvislosti s plněním Eura 5 dočkal několika lehčích inovací. I tak je zřejmé, že z hlediska praktické využitelnosti je stále nejlepší možnou volbou. Přivítání po otočení klíčku však není zrovna dvakrát přívětivé. Motor za studena průrazně „kadluje“ a charakteristický vznětový zvuk si uchovává i po přiměřeném zklidnění spojeném s ohřátím na provozní teplotu. Typické jsou i jemné vibrace linoucí se od motoru do pedálů, volantu a řadící páky. I tohle jsou však koneckonců věci dobře známé z klasických offroadů a tedy nic proti bontonu. Také jízdní dojmy jasně naznačují , že použitý turbodiesel je víc než cokoliv jiného především poctivý pracant, jehož mantinely jsou jasně vymezeny. V praxi jsem velmi uvítal takřka úplnou eliminaci turboefektu spojenou s klidným náběhem točivého momentu (300 N.m. 1.750 – 2.500 ot./min.). Motor táhne přes sedmnáct metráků vážící auto spíš s rozvahou než s elánem – na víc mu síly celkem logicky nestačí. Mezi 2-3 tisíci otáček se přesto dočkáte obstojné dynamiky hodné auta na pomezí SUV a offroadu. Vytáčení přes 3.000 ot./min. už ovšem postrádá většího smyslu, neboť motor už ze sebe víc nevydá, nepříjemně duní a rapidně roste spotřeba. Ta se dá při troše snahy udržet v relativně rozumných mezích, takže naše dobře zajetá Vitara ve městě zpravidla nešla přes 9 litrů, stejně jako na dálnici, okresky pak znamenají ještě o litr a půl nižší odběr. Velký nárůst apetitu přináší jízda rychlostmi nad 130 km/h stejně jako využívání schopností v terénu, pokud možno se zařazenou redukcí. Ta je součástí pětistupňové ručně řazené převodovky, která na mě udělala po všech stránkách dobrý dojem. Už první úchop bytelné řadící páky naznačí, s jakým ingotem máte tu čest – velmi podobné dojmy jsem měl při sedlání různých teréňáků klasického ražení. Dráhy jsou poměrně dlouhé, avšak přesně vymezené a šaltpáka se v kulise pohybuje s patřičnou tuhostí a rozvážností, jednoduše žádná rychlokvaška, které po 100.000 km odejdou synchrony.

(+) absence turboefektu
(+) odolná převodovka
(+) redukce
(-) hlučnost motoru ve vyšších otáčkách

A jsme u parádní disciplíny Grand Vitary, kterou je bezesporu její „obojživelnost“. Jestliže naprostá většina „esúvéček“ se do terénu raději jen dívá ze zpevněné krajnice hlavního tahu, Suzuki se nezalekne ani dramaticky vyhlížejících pasáží. Zde si mnohem snáze než konkurence poradí jak díky obstojné světlé výšce a smysluplným nájezdovým úhlům, tak i zásluhou sériově dodávané redukce a uzávěrky mezinápravového diferenciálu. Výsledkem je velmi dobrá průchodnost nejrůznějším terénním reliéfem a s tím spojená výborná trakce. Vyspělý systém stálého pohonu všech čtyř kol posílá v automatickém režimu větší porci točivého momentu na zadní nápravu, otočným voličem na středovém panelu lze pak přenos síly uzamknout v rovnocenném poměru mezi přední a zadní kola, případně ještě zapnout redukci, se kterou se vyhrabete opravdu takřka odevšad. Konstrukce samonosné karoserie v kombinaci s vestavěným rámem, nadřazuje Grand Vitaru použitelností v terénu vysoko nad všechna SUV zhusta vystavěná na základech některého hatchbacku nižší střední třídy. S robustním Suzuki proto není problémem upalovat vysokou rychlostí rozmlácenou polňačkou, aniž byste měli pocit, že vozu nějak výrazně ubližujete nebo, že se co nevidět rozskočí na tisíc kousků. Vyloženě labužnickou záležitostí je pro Vitaru zdolávání silničního „terénu“, kdy si s gustem užijete plavné překonání kdejakého hlubokého výtluku, příčného prahu nebo neudržovaného železničního přejezdu. Rubem je takřka neustálé jemné pohupování patrné zejména při sezení na zadních sedadlech, což je věc, ze které vám při dlouhé cestě nemusí být dobře. V zatáčkách se Grand Vitara drží vzdor větším náklonům zuby nehty a větší divočině vždy v zárodku zatne tipec poměrně přísně nastavená stabilizace. Příjemné je řízení s klasickým hydraulickým posilovačem, které přinášelo paradoxně víc zpětné vazby než mnohý kompakt, převod je navíc příjemně strmý. O poznání méně radosti přinášely brzdy, které ve většině situací působily poněkud unaveným dojmem ne nepodobným tomu u starších japonských aut.

(+) velmi dobrá průchodnost terénem
(+) komunikativní řízení
(+) pohodlné odpružení
(-) aerodynamický odpor ve vyšších rychlostech a náklony v zatáčkách

Suzuki Grand Vitara s přehledem potvrdilo svoje monopolní postavení víceúčelového auta stojícího na pomezí klasických offroadů a volnočasových SUV. Líbila se mi stále velmi atraktivní robustní karoserie, méně už rychle zastarávající interiér, ve kterém nicméně ani po 35.000 krušných novinářských kilometrů nic nevrzalo, ani nedrnčelo. Sázkou na jistotu je léty prověřený turbodiesel, který se k charakteru auta spolu s manuálním pětikvaltem hodí zdaleka nejlépe. Ústředním lákadlem Vitary jsou její vysoce nadprůměrné schopnosti v terénu dané použitím integrovaného rámu karoserie, redukční převodovky či uzávěrkou mezinápravového diferenciálu. 644.900,- Kč za testované auto není málo, díky svojí výjimečnosti a tradičnímu charakteru se však velké Suzuki o své zákazníky rozhodně bát nemusí.