Na vlastní oči: Rolls-Royce Phantom

Stojím před ním a snažím se zjistit, čím mě vlastně tak ohromuje. Ani nevím, proč mi stejně luxusní Maybach vedle něj připadá jako jeho chudý příbuzný. Stojím před ním a snažím se zjistit, čím mě vlastně tak ohromuje. Ani nevím, proč mi stejně luxusní Maybach vedle něj připadá jako jeho chudý příbuzný.

Nejdřív jsem se po něm rozhlížel v patře, ale tam nebyl. Své studené, kamenem obložené místo zaujímá ve spodní části výstavního hangáru, relativně blízko Dacii Logan a velmi blízko Maybachu. Jsou tu hned dva. První ze dvou kusů se líně otáčí na plošině i s uměle vypadající manekýnou. Nebo je to chlap? Zapínám foťák, ale pohybující se výjev, který nejprve ukazoval jen zeď chromovaných štanglí, právě rozbaluje svůj dlouhý bok. V nejtemnějších představách jsem čekal nafouklého přeplácaného bavoráka, ale to, co vidím, mě ohromuje.

Phantom je víc Rolls-Royce než všechny ty modely do bezvědomí odvozované od nudného Silver Seraph z konce 90. let. Pořád se otáčí a už se ani nevejde do záběru, takže zoufale „zoomuji“ chůzí pozpátku, až přitom vrazím do několika lidí. Můj následný vyděšený výraz mě ale odsuzuje k záhubě – míří ke mně zbyrokratizovaná marketingová štika převlečená za pěknou holku, v jedné ruce kapesní počítač, v druhé tyčku, kterou stroj přepíná na jazyk, na němž jsme se shodli, a vypouští smršť debilních otázek: „Všiml jste si, že je tento model delší než ten vzadu?,“ směje se slečna. „Ne, tenhle je první, který vidím,“ odpovídám. „A jak na vás působí expozice RR celkově?,“ pokračuje, jako by nic neslyšela. Znovu a hlasitě ji sděluji, že jsem právě přišel, čímž ji ovšem neodradím od otázky, zda mi obsluha stánku vlídně poskytla všechny informace. Naštěstí zlodějka času po chvíli odpluje a já se stěhuji k nehybně vystavené limuzíně s otevřenými dveřmi a chlapíkem v kvádru stojícím opodál. V klidu si užívám aroganci vnějších tvarů toho monstra, jehož přední část nemá rozměry daleko od náklaďáku. Dveře, každé otevřené na jinou stranu ale neodbytně zvou dovnitř. „To je přírodní materiál?,“ ptá se Slovinec a ukazuje na červený huňatý koberec, který už u zadních sedadel pod náporem bot poněkud slehl. „Je vlněný,“ ujišťuje ho zástupce značky nejlepší angličtinou, kterou je v hale slyšet. Studuji dveře a snažím se odhadnout, jestli jsou tlusté půl metru, nebo o něco méně a zaujme mě mohutný chromovaný výstupek, který na součást zámku nevypadá. Po chvíli neobratného kroucení mi pomůže Angličan – uvolňuje pojistku a mně se zmocňují mdloby, protože ten člověk ze dveří třítunové obludy vytahuje deštník. No co už má konstruktér dělat, když se jeho firma drží motta „Vezměte to nejlepší co je, a vylepšete to“. Dochází mi, že to je přesně to, co se mi na posledním RR líbí – ani trochu se nesnaží maskovat aroganci, kterou mu už z podstaty nikdo neodpáře, a k tomu má všechny ty hovadiny, s nimiž je až roztomilý: deštník ve dveřích, nezávisle uložená loga ve středech kol – to aby „RR“ bylo čitelné i během přesunů – a obrazovky v sedadlech maskované kůží potaženými posuvnými dvířky. Jsem rád, že jsem na ten rozdíl přišel: Maybach, chtělo by se říct Mercedes Maybach, je skvělé luxusní auto, ale to anglické monstrum už luxus s kamennou tváří paroduje a mě se nechce říkat mu auto.