Co vám dá škola smyku?

Absolvováním autoškoly získávání řidičských zkušeností rozhodně nekončí, ale naopak začíná. K tomu, abyste celý svůj řidičský život přežili pokud možno ve zdraví, přispívaví i školy bezpečné jízdy. Co od nich můžete čekat?

Absolvováním autoškoly získávání řidičských zkušeností rozhodně nekončí, ale naopak začíná. K tomu, abyste celý svůj řidičský život přežili pokud možno ve zdraví, přispívaví i školy bezpečné jízdy. Co od nich můžete čekat?

Určitě ne to, že se po jednodenním kurzu vydáte na nejbližší ralye vytřít zrak závodníkům se svou turbodieselovou oktávkou. To samozřejmě není v silách sebelepšího řidiče, instruktora, ani auta. Rozhodně ale odjetete lépe připraveni zvládat krizové situace, kluzké zimní silnice a lépe seznámeni s možnostmi a hranicemi svého auta. Podle Jana Faktora, jednatele dobříšské firmy, která kurzy pořádá, se řidičské schopnosti po jednodenní lekci zlepší o 10 - 15%. Nevím sice, jak se tato hodnota vypočítává, ale musím souhlasit s tím, že schopnost zvládat svého plechového miláčka se i po jednom dni znatelně zlepší.

Přihlásit se na kurz bezpečné jízdy mě napadlo na nedávné Auto Show Praha, kde na sebe stánek školy smyku upozorňoval pískáním kol, pronikavým aroma pálících se pneumatik a přehřátých brzd a frontou lidí, kteří čekali na to, až s nimi jeden z instruktorů předvede sérii "hodin". Hned jsem si domluvil účast na nejbližším volném kurzu a minulou sobotu ráno už jsem uháněl po strakonické dálnici směr Milín. V motorestu u této vesnice, asi šedesát kilometrů od Prahy, na nás čekala teoretická část kurzu.

Trocha teorie nikoho nezabije...

...právě naopak. V tomto případě vám může i záchránit život. Chvíli po deváté jsme byli v plném počtu asi deseti lidí nejrůznějšího věku a teoretická část dne mohla začít. Výklad instruktora byl doprovázen promítáním krátkých šotů, které byly následně komentovány. Nešlo ale o nezáživné opakování toho, co všichni známe (nebo bychom alespoň měli znát) z autoškoly. Dozvěděli jsme se hlavně praktické věci, například zdánlivě banální pravidla, jak se správně usadit za volantem, aby bylo v případě nehody minimalizované riziko zranění, proč jezdit v obci nenáviděnou padesátkou a mnoho dalších užitečných věcí i pro ty, kteří mají pravidla silničního provozu tak říkajíc v malíčku. Příjemné bylo, že u každého pravidla instruktor prozradil důvod jeho existence. Zaprvé si ho tak lépe zapamatujete a za druhé nejezdíte s pocitem, že dodržujete nějaké nesmyslné nařízení, či nepsané pravidlo. Po krátké přestávce následovala další, kratší část výkladu o samotné technice jízdy. Zatím jen na plátně a ve svých myšlenkách jsme se učili co nejefektivněji projíždět zatáčky a vybírat nedotáčivé a přetáčivé smyky. Malá lekce fyziky a zaplňování našich hlav množstvím informací skončilo a my jsme měli možnost zaplnit i naše hladová břicha.

Škola hrou

Několik z nás už netrpělivě stepovalo kolem svých aut před motorestem a očekávalo praktický nácvik na letišti v Dlouhé Lhotě, kam jsme posléze vyrazili. Buď mají o školu smyku zájem ukáznění řidiči, nebo teorie přinesla své ovoce. Na několik kilometrů vzdálené letiště jsme se totiž přesouvali v koloně s ukázkovými rozestupy a podle pravidel. Na letištní ploše už nás čekaly dvě kluzné fólie, jedna rovná a jedna ve tvaru písmene "U". Pro aktivní řidiče byly připraveny i dva slalomy na suchém betonu. Někoho možná vylekala přistávající a startující letadla, ale byli jsme ujištěni, že se piloti celkem spolehlivě trefují na svoji část letiště. Pak nám pan Faktor předvedl, jaké kousky se svými auty budeme provádět, instruktor zkontroloval posez za volantem a mohli jsme vyrazit na první disciplínu.

Pro začátek jsme dostali jednoduchý úkol: najet na fólii skrápěnou vodou z hasičské cisterny a naplno brzdit až do úplného zastavení, projet zatáčku, oba slalomy a vrátit se zpátky na start. Mezi tím byla ještě krátká zastávka u instruktora, který naše výkony hodnotil a radil jak se zlepšit, což platilo u všech dalších disciplín. Většině z nás pomáhalo ABS, ostatní si protáhli nohy přerušovaným brzděním. Po pár seznamovacích kolech, při kterých jsme si "osahali" obě fólie (rovná klouzala asi jako ujetý sníh, zatáčka o trochu víc), jsme při maximálním brzdění dělali "esíčka" přes celou šířku fólie. Pro ty z vás, kteří se na tuto akci chystají vyrazit, mám jednu radu. Jestli vás bude slalomová vložka bavit stejně jako mě, nenechávejte mapy za zadním sklem jako já. Dva rozlítané autoatlasy se mi dodnes nepodařilo úplně poskládat do původní formy, ve které listy držely pohromadě a stránky šly za sebou podle čísel. Příště budu věřit upozornění, že nemáme nechávat v autě nic volně loženého. No, to jen tak pro příště a rychle na další disciplínu.

Pokud si dobře vzpomínám, dalším prvkem byl vyhýbací manévr, jakýsi slalom mezi třemi kuželkami. Nejdříve s přibržděním, při kterém jsme se přesvědčili, že ani ABS nás v některých situacích nezachrání. Rychlejší a jistější bylo vyhnutí bez použití brzd, jen se sešlápnutou spojkou. I tak to ale chtělo trochu citu ve volantu - než jsem přišel na správný poměr mezi plynulostí a rychlostí zatočení, podařilo se mi odstěhovat několik kuželek.

Pak přišlo na řadu to nejzábavnější, což určitě snadno vyčtete i z výrazu řidičů na fotkách. Tvrdé brzdění se dvěma koly na fólii a dvěma na suchém betonu. Nejdřív jsme se naučili situaci zvládnout tak, abychom zůstali celou dobu v původním směru jízdy, což opět usnadňovalo ABS, které autu nedovolí dostat se do smyku a následných hodin. Pak už se všichni s neskrývanou chutí točili o sto šest. Pro lepší otáčky jsem vypnul ABS (vytažením pojistky) a přes varování několika neodbytných kontrolek vyrazil na věc. Rozdíl byl opravdu veliký. S aktivním protiblokovacím systémem musíte naplno brzdit a ještě zatáhnout ruční brzdu. Auto se velice dlouho a pomalu stáčí, aby nakonec předvedlo jen jednu otočku kolem své osy. Při stejném postupu bez ABS se roztočíte okamžitě a není problém otočit se třeba pětkrát. Rekordem školy je prý celých dvanáct otoček. Když jsme se všichni dosyta vytočili, šlo se na nácvik závěrečné a zároveň asi nejnáročnější disciplíny.

Ta spočívala v tom, že se přes celou šíři fólie postavily tři kužely představující překážku. Doprostřed se postavil odvážlivec s praporkem, který nám na poslední chvíli ukázal, z které strany se máme vyhnout. Pak následoval rychlý návrat na fólii a srovnání auta plynem. Předem jsme byli samozřejmě upozorněni, že v Příbrami na pracáku už nikoho nemají, tak abysme odvážného dobrovolníka nepřejeli. Je pravda, že náročnost manévru byla i psychologická. Rozjet se rychlostí 40 - 50 km/h proti člověku a čekat na jeho povel nevydrží všichni. I já jsem samozřejmě několikrát uhnul dřív, než jsem měl a občas s sebou vzal i kuželku. Postupem času jsme to ale všichni zvládli celkem dobře a za odměnu jsme mohli následující zatáčku projíždět přes ruční brzdu. Fólie ale klouzala opravdu hodně. Jak to dopadalo můžete vidět na fotkách.

Na závěr jsme měli možnost uspokojit i závodnické choutky při projíždění celé trasy na čas (vyhýbací manévr, zatáčka, slalom, otočka, slalom). Kdo by to čekal, nejrychlejší bylo "zetko", i když s náskokem pouhých dvou sekund. Z Dlouhé Lhoty jsem odjížděl s bolavými zády po celodenním sezení v autě, příjemně unavený zábavným i užitečným dnem. Ani jsem se nedivil tomu, že se dost lidí na kurz vrací. Opakování samozřejmě přináší lepší výsledky a všechny manévry přejdou do krve. Cestou jsem přemýšlel i o tom, proč není podobný kurz součástí autoškoly, která většinou řidiče na krizové situace nijak nepřipraví. Přitom podle statistik právě mladí řidiči s málem zkušeností způsobí nejvíc nehod. Cena kolem dvou tisíc (v tomto případě 2200 Kč, i s benzínem a jídlem se vejdete do 3 000 Kč) se za jeden den zdokonalování řidičských schopností může zdát dost, ale na druhou stranu je to například cena uraženého zrcátka průměrného nového auta. A být o trochu lepší řidič může ušetřit mnohem víc.

Za pozvání na kurz bezpečné jízdy děkujeme firmě Max Cars, s.r.o.