Značka Záporožec plnila také roli Velorexu. Živořila ještě před pár lety

Ukrajinské město Záporoží není vůbec malé. Přesto ho u nás zná jen málokdo. Příliš ho neproslavily ani osobní automobily Záporožec. Záporožec byl vlastně obdobou podobných malých aut ze západní Evropy. Měl být pro obyvatele poměrně levnou možností individuální mobility. A vlastně se jí i stal. Ve své době bylo první model - ZAZ 965 - možno v tehdejším Sovětském Svazu koupit za zhruba dvacet průměrných platů.

Na něj i na jeho následovníky se můžete podívat do naší fotogalerie.

Auto sice v polovině padesátých let začali vyvíjet v Moskvě, ale výroba byla nakonec přidělena do zmíněného města Záporoží, kde kvůli tomu museli přebudovat továrnu na zemědělské stroje.

S designem si konstruktéři příliš hlavu nelámali. Uvažovali prý sice také o jiných variantách, nakonec se ale hodně nechali inspirovat italským Fiatem 600. Stejně jako on měl také Záporožec motor motor umístěný vzadu. O tom, co vůz bude pohánět, se vedly dlouhé diskuse. Původně byly ve hře různé motocyklové agregáty, nakonec ale zvítězil speciálně vyvinutý unikátní vidlicový čtyřválec. Měl zdvihový objem válců 746 cm3 a zpočátku poskytoval výkon 23 koní. Chladil ho vzduch.

Tři metry a třicet centimetrů dlouhý čtyřmístný automobil dokázal rozjet na rychlost 90 kilometrů v hodině, spotřeba se pohybovala mezi šesti až sedmi litry benzínu na sto ujetých kilometrů.

Jediný pár dveří byl uchycený na středovém sloupku, což usnadňovalo nastupování. Jinak ale uživatelsky příliš přívětivý nebyl. Zavazadlové prostory měl sice dva (jeden vpředu a druhý mezi zadními sedačkami a motorem), ale oba s malým objemem. Ten přední totiž zmenšovalo rezervní kolo a rovněž palivová nádrž.

Vzhledem ke stavu sovětských cest konstruktéři ponechali podvozek ve výši 200 milimetrů nad terénem. Současně vyvinuli řadu verzí, které mohli řídit invalidé s různým tělesným postižením. Přednostně na něj měli nárok veteráni z druhé světové války.

Zajímavá byla poštovní verze. Řízení totiž bylo umístěné vpravo, aby řidiči nemuseli při každé doručovací zastávce obíhat vůz a vzadu se místo sedaček nacházel box na ukládání balíků a dopisů.

Nejluxusnější verze byly určené pro západoevropské zákazníky. Ti by ovšem slovo "Záporožec" nebyli schopni vyslovit, a tak se například v Belgii tento vůz prodával s označením Yalta (Jalta) 850. Číslo udává přibližný objem modernizovaného agregátu, jehož výkon pak stoupl na 27 koní. Ruku v ruce s tím se zvýšila maximálka - na 105 kilometrů v hodině.

Již v roce 1966 se představila druhá generace Záporožce. Typ s označením ZAZ 966 a po modernizaci ZAZ 968 nakonec vydržel ve výrobním programu neuvěřitelných 28 let.

Jednalo se již o podstatně větší vůz. Inspirací pro tvar karosérie bylo tentokrát německé NSU Prinz 4. Na délku auto měřilo 373 a na výšku 137 centimetrů. Pod zadní kapotou byl opět stejný vzduchem chlazený motor, což znamenalo, že maximálně bylo možné cestovat rychlostí 100 kilometrů v hodině.

Díky zvětšenému rozchodu kol, a třeba také nádrži přemístěné do prostoru pod zadními sedačkami, už šlo o podstatně bezpečnější auto. I tento automobil se nabízel ve verzích pro postižené spoluobčany.

V roce 1974 přišla na řadu modernizace, která přinesla mimo jiné také objemnější motor s výkonem 45 koní. V té době byla továrna v Záporoží na svém vrcholu - ročně zde smontovali přes sto tisíc aut.

Slibně to s automobilkou vypadalo ještě v polovině osmdesátých let. Našly se peníze na modernizaci a do výroby se v roce 1987 dostal nový model. Jednalo se o klasický třídveřový hatchback s motorem vpředu a pohonem předních kol. Kódové označení znělo ZAZ-1102 a obchodní Tavrija. V devadesátých letech se krátce prodával také v tuzemsku (jako historicky první produkt továrny v Záporoží). Ovšem oblíbený, přes poměrně nízkou cenovku 109 500 korun, zrovna nebyl. Kvalita totiž nemohla nikoho nadchnout.

Pohonnou jednotku tvořil již nový řadový čtyřválec uložený vpředu napříč. Byl již také chlazený kapalinou a dosahoval výkonu 51 koní. Spolupracoval s pětistupňovou manuální převodovkou. Řidič mohl využít maximální rychlost 140 kilometrů v hodině a na ujetí stovky kilometrů potřeboval šest až sedm litrů benzínu.

Tavrija měřila na délku 371 centimetrů, rozvor měla 232 a výška 141 centimetrů. Zavazadlový prostor dosahoval objemu 252 litrů a po sklopení zadních opěradel 746 litrů.

Souběžně s tímto vozem se nadále vyráběl model ZAZ 968, ovšem už s označením M. Toto písmeno zvěstovalo modernizaci, která přinesla například zadní obdélníkové světlomety místo dřívějších kruhových, nové nárazníky a ze zadních blatníků zmizely typické kapsy pro nasávání vzduchu do motorového prostoru. Nahradily je otvory kryté mřížkami. Také narostl výkon motoru - až na 45 koňských sil. Definitivně produkce tohoto již dávno zastaralého auta skončila až v roce 1991. Tavrije sjížděly z výrobních linek i poté. Hatchback ještě doplnilo kombi, zákazníci mohli zvolit také verzi pick-up.

Na konci devadesátých let pak nastala éra spolupráce s korejskou značkou Daewoo, kterou později koupil Chevrolet. Proto se zde montovaly napříékald modely Aveo, Lacetti či Captiva. Montážní haly ale využily také další značky - třeba Kia či Opel. Žádný z těchto projektů však nebyl dlouhodobý a ani příliš úspěšný. Což platí také o zatím posledním pokusu, kterým byla kooperace s činskou automobilkou Chery na produktu  ZAZ Slavuta Nova (přeznačkovaný model Chery G2).

Osobní auta se v Záporoží nevyrábějí již od roku 2019. Momentálně se zde produkují autobusy a nákladní vozy.