Slováci neuspěli. Karosérii Tatry 613 před 50 lety museli stvořit v Itálii

Tatra 613 se na veřejnosti poprvé ukázala během Rally Šumava v roce 1971. O jejím vzhledu se však rozhodlo již o dva roky dříve. Přesně před 50 lety - na jaře roku 1969 dorazil do Kopřivnice první prototyp budoucího vozu Tatra 613. Stalo se tak po docela dlouhém období přešlapování a váhání o následníkovi modelu 603. Výroba "hranaté" tatrovácké limuzíny však začala až o šest dalších let později.

A tak se stalo, že "šestsettrojka" se vyráběla plných dvacet let - od roku 1955 až do 1975. V Tatře chtěli zastarávající vůz nahradit již mnohem dříve. Tento úkol dostal na starosti v roce 1964 pobočný závod Tatry v Bratislavě, který zamýšlel vyvinout modernizovanou verzi T 603. Vzniklo pět maket v měřířku 1:1 s označením T 603 X 1-5, ovšem žádný z nich nebyl uznán jako vhodný pro výrobu.

Nakonec tedy vstoupili do hry Italové. Nejdříve kupodivu motoráři z firmy Conrero Autotechnica, protože kopřivnickým konstruktérům se nedařilo zvýšit výkon nového typu motoru určeného pro budoucí šestsettřináctku při současném zachování spolehlivosti. Italům se dílo podařilo (především díky použití rozvodů DOHC) a odtud už byl jen krůček k budoucí spolupráci s designérskými studii v této zemi.

Ani prvně oslovená karosárna Stile Italia ale nebyla tím "pravým ořechovým". V Kopřivnici se nelíbilo, že ani design sportovního kupé, ani reprezentační limuzíny neměl tradiční vzhled proudnicových Tater. Na řadu tedy přišla Carrozeria Vignale. Dnes označení Vignale používá Ford pro nejluxusnější provedení svých modelů, v padesátých a šedesátých letech však stála za mnoha verzemi vozů Fiat, Maserati, ale i Ferrari, BMW, Lancia nebo De Tomaso. Právě posledně jmenovaná firma nakonec tuto karosárnu v roce 1969 odkoupila.

Nejprve Vignaleho lidé navrhli design a po schválení se za několik měsíců na podvozcích dodaných Tatrou podařilo postavit první funkční prototyp čtyřdveřové limuzíny, který v červnu roku 1969 následoval další a k tomu ještě dvoudveřové kupé. To se nikdy do výroby nedostalo a prototyp byl vážně poškozen při havárii v roce 1970. Kupé mělo na přídi místo dvou párů kulatých světel dvojici velkých obdélníkových světlometů.

Mezitím se dospělo k finální verzi motoru pro tento vůz. Stal se jím osmiválec se zdvihovým objemem 3,5 litru a výkonu 165 koňských sil (121 kW). S ním byl vůz schopen dosáhnout maximální rychlosti 190 kilometrů v hodině, přičemž zrychlit z nuly na stokilometrovou rychlost zvládal během 12,7 sekundy. Agregát byl propojený se čtyřstupňovou převodovkou. Na délku automobil měřil 502,5 centimetru, rozvor byl 298 centimetrů, šířka 180 a výška 144 centimetrů. Všechna kola byla nezávisle zavěšena, vůz měl na obou nápravách kotoučové brzdy s vnitřním chlazením vzduchem. Prototypy byly ještě bez posilovače, sériová verze však již touto vymožeností disponovala.

Auto se podrobovalo na tehdejší dobu skutečně náročným testům. Například autoři Hubert Procházka a Jan Martof v knize Automobily Tatra popisují, že na polygonu NAMI v tehdejším Sovětském Svazu vůz ujel 35 000 kilometrů stálou rychlostí 160 kilometrů v hodině a 5000 kilometrů dokonce v kalupu 180 km/hod.

Sériová výroba byla zahájena v roce 1974 v pobočném závodu Tatry v Příboru. Až do roku 1980 se vyráběla první verze, od léta toho roku se zavedla modernizace s označením T 613-2. Fakticky jediná změna se však odehrála na motoru, jehož žíznivost se poté snížila o zhruba dva litry. V té době Tatra začala nabízet pro vysoce postavené představitele komunistického režimu i prodlouženou a luxusněji vybavenou verzi T 613 Special. Rozvor byl natažen o 150 milimetrů a vzadu se nacházela dvě samostatná křesla. Ve výbavě se ocitla například i klimatizace.

Speciální variantou byla Tatra 623, což byla vlastně přestavba pro záchranářský tým Narex. Hasičské speciály měly pouze přední sedadla. V akci je mohli vidět například i diváci Velké ceny F1 Maďarska v roce 1986, kde plnily roli bezpečnostních vozů.

V roce 1984 vznikla i sanitní verze se zvýšenou nástavbou. Stejné datum vzniku má i pětice přehlídkových automobilů s označením 613 K. Nad zadními sedačkami byl otevřený prostor, střecha nad řidičem a spolujezdcem zůstala. V případě nepříznivého počasí bylo možno zakrýt prostor nad zadními sedačkami textilní střechou. Vůz dostal samočinnou třístupňovou převodovku, díky níž mohl zvládat i pohyb rychlostí lidské chůze.

Mezitím se v roce 1983 představila poslední verze  tohoto vozu - 613-3. Tato modernizace již zahrnovala i změny vzhledu. Například se zvětšill průměr hlavních světlometů (blíže k rohům vozu), pomocné světlomety zůstaly na průměru 130 milimetrů. Kovové nárazníky nahradily plastové a z karosérie zmizely ozdobné chromované lišty. Z dalších úprav lze zmínit plastové kryty kol a odstranění větracích trojúhelníkových okének z předních dveří.

V této podobě se nakonec Tatra 613 vyráběla až do roku 1996, kdy ji nahradila Tatra 700. Celkem se jich vyrobilo necelých 9 tisíc kusů.